Zval mě do exkluzivních podniků na luxusní večeře. Kupoval mi krásné šaty. Cítila jsem se vedle něho jako královna, já, bezvýznamná holka z bezvýznamné rodiny, vyučená švadlena. S hlavou hrdě vztyčenou jsem kráčela po boku vysněného prince, pyšná na to, že si zvolil právě mě.

Moje máma z toho nadšená nebyla. Můj Robin se netěšil té nejlepší pověsti, ale co mi bylo do toho? Všechno jenom pomluvy a závist! Možná mi záviděla i máma, která vedla po tátově boku nudný život.

Když jsem s Robinem otěhotněla, byla jsem ta nejšťastnější holka na světě. Budeme mít krásné miminko! Představovala jsem si sebe a Robina jako pyšné rodiče, svorně drncající načinčaný kočárek.

A Ivetka byla krásné miminko. Jenže moc nespala. Plakala. Robin se vyskytoval doma čím dál tím méně, s luxusními večeřemi byl konec, péči o dítě jsem nezvládala a byly chvíle, kdy bych ho nejradši odnesla do babyboxu! Ale to by mě máma zabila a Robin by se naštval, i když mu malá taky lezla na nervy.

A pak Robina zavřeli. Kšeftoval s drogami, vykradl pár aut a taky mu přišili jedno loupežné přepadení, i když se dušoval, že v tomhle opravdu nejel. Byla jsem zoufalá. Milovaného muže mi zavřeli a já zůstala sama s uřvaným miminem! Odvezla jsem Ivetku k mámě.

Nakonec jsme se dohodly, že si ji máma vezme do pěstounské péče. Občas je navštěvuju. Máma je šťastná a Ivetka taky. Trochu žárlím. Moji mámu bere jako svoji mámu, a když ji vezmu do náruče, řve a natahuje k ní ručičky.

Robin mi z vězení pravidelně píše, že mě miluje a Ivetku taky, že se těší, až budeme zase spolu, jsme přece rodina. Přestane prodávat drogy a s vykrádačkama je taky konec. Nějakou práci si najde, no, a když ne, tak bude brát důchod.

Máma je z toho na prášky. Radí mi, abych to s Robinem skončila, stejně nejsme manželé. Že se nepolepší a zase skončí v kriminále. Že člověk jako Robin nedokáže dobře vychovat dítě – a já taky ne, jak se prý ukázalo. Jenže já Robina pořád miluju.

Věřím, že se polepší, že z vězení vyjde čistý. Vždyť to slíbil! A Ivetce už budou tři roky, to bychom ji s Robinem mohli zvládnout. Máma se jen chytá za hlavu a brečí. Jsem jí vděčná, že se o holku stará, teď bych to fakt nedala, ale neumím si představit, že by u ní dcerka zůstala, až se můj Robin vrátí. Jsme přece rodina, jak mi psal.

Tereza, Beroun

Názor psychologa Petra Šmolky

Milá Terezo, obávám se, že vás příliš nepotěším. Když stvořitel rozdával rozvahu a prozíravost, mačkala jste se vy zřejmě ve frontě na naivní důvěřivost.

Když jste ho nejvíc potřebovala, nechal vás v tom Robin samotnou. Naštěstí jste se mohla opřít alespoň o svou mamku. Pro Ivetku toho udělala zatím víc než vy dva s Robinem dohromady. Pokud si chcete s Ivetkou udržet do budoucna dobrý vztah, pokuste se s mamkou spolupracovat. Jinak vás čeká dlouhé období šarvátek.

Robinovy dopisy z vězení berte s rezervou. Vyčkejte do chvíle, až jej pustí. Zda vám bude oporou, zda bude plnit alespoň vyživovací povinnost… Zatím buďte ráda, že nejste manželé – pak by hrozilo, že jeho dluhy budou časem i vašimi!

P. S.: K těm dopisům z vězení – někteří frajeři je psali i „na oprátce“.