„Jistě, v té době už se smrákalo. Začínala hospodářská krize. Mladá republika cítila dech nacistického Německa v zádech. Ale z rozhlasu zaznívala povzbudivá slova prvního prezidenta, který na děti shlížel z fotografie nad tabulí, a energie – směřovaná do budování samostatného státu – stále ještě pulzovala. V tomto pozitivním ohledu vnímám paralelu tehdejší doby se svou generací. Když jsem šla do první třidy já, nad tabulí se na nás z fotografie usmíval Václav Havel. Začátek devadesátých let byl plný nadšení z čerstvě nabyté svobody a demokracie. Láska a pravda ještě nebyly vysmívanými slovy. Také se budoval nový stát,“ píše v úvodu díla nazvaného Děvčata první republiky.

Co spojuje ženy z vaší knihy, kromě toho, že všechny pamatují dobu první republiky?
Řekla bych, že je to jakýsi životní nadhled, pozitivní přístup k životu, s každou ženou jsme se v určitých momentech i od srdce zasmály. Jsou také elegantní, upravené. A co je snad nejkrásnější, všechny žijí doma – ve svých domovech, obklopené rodinou nebo blízkými.

Jak na tu dobu vzpomínají?
Veskrze hezky. Samozřejmě, v době první republiky byly děvčaty, některé ještě nechodily ani do školy, jiné už ano, a obecně máme tendenci si dětství idealizovat. Některé vyrostly ve městech v poměrně dobře situovaných rodinách, jiné na venkově a byly chudší. Ať tak, či onak, vzpomínky mají poetické. A hlavně, umí vyprávět – mají úžasnou slovní zásobu.

Dozvěděla jste se o první republice něco, co vás třeba překvapilo?
Tady se musím chvíli zamyslet… Ale vlastně ne. Tu dobu mám z jakéhosi neznámého důvodu ráda už od malička. Možná i proto, že moji prarodiče se narodili, respektive vyrůstali v první republice. Už jako malá holka jsem se ráda dívala na černobílé filmy pro pamětníky. Ta atmosféra – jakkoli idealizovaná – mě přitahovala. Samozřejmě je třeba mít na mysli, že vše nebylo ideální. Bylo po první světové válce, mladý stát se teprve formoval, řešila se řada problémů. Tak nějak mi ale – ve srovnání se současností – připadá, že lidé měli vizi. A právě ta vize je to, co dělá rozdíl. Když máte vizi, víte, kam jdete a k čemu směřujete. A vize to byla krásná – demokracie, svoboda.

Jaký vztah k první republice máte vy?
Ráda se obklopuji předměty z první republiky. Třeba zrovna teď piju víno z prvorepublikové skleničky, kafe si dělám do šálku, jehož design navrhl Ladislav Sutnar. Mám i sbírku časopisů z první republiky, a dokonce i pár dobových šatů.

Chtěla byste v té době žít?
Chtěla bych do té doby nahlédnout. Ale mám ráda současnost a možnosti, které nám dává, takže bych neměnila. Navíc, první republika je ohraničená dvěma světovými válkami…

Původní název knihy zněl Vychovány první republikou. Jaká tedy byla výchova v té době?
Všechny ženy vzpomínaly na své rodiče s láskou a respektem. Respektovaly je. A to je myslím také rozdíl s dnešní dobou. Trendem je velmi benevolentní výchova, kdy děti mohou vše, často nemají žádné své povinnosti – myslím teď třeba pomoc v domácnosti. Děvčata chodila do školy, potom doma pomáhala – na políčku, s kravkou, s kozou… K rodičům chovala úctu.

Ženy z vaší knihy vyrůstaly za prezidenta Masaryka, vy za Havla. Myslíte, že jste díky tomu jiná než lidé, kterým na základní škole visel ve třídě Husákův portrét?
To bych si takhle netroufla říct. V úvodu knihy toto téma lehce naťukávám, ale myslela jsem to spíš tak, že oba tito prezidenti, Masaryk i Havel, pro mě reprezentují určité hodnoty – svobodu, pravdu, lásku, soucit… Jsem moc vděčná za to, že jsem mohla vyrůstat v době, kdy byl prezidentem Václav Havel, kdy byl ve společnosti cítit optimismus, kdy nám nechyběla vize.

V předmluvě ke knize říkáte, že pro ženy narozené za první republiky, včetně vaší babičky, měla pravda, svoboda a láska skutečný význam. Jak to myslíte?
Připadalo mi, že tyto hodnoty, s nimiž se jako malé setkaly, je ovlivnily a nesou si je v sobě celý život, mají je zažité. Jsou upřímné, důstojné. Myslím, že dětství je formativní a co si vštěpíte, to nějak zůstává.

Kam se skutečný význam těchto slov ztratil dnes?
Tak někdo se těmto slovům třeba vysmívá, což mi přijde nepochopitelné. Pro mě osobně je svoboda tou nejvyšší hodnotou. Pochopitelně, ruku v ruce s ní jde i zodpovědnost. Není to ta nejlehčí cesta, ale jen ve svobodě můžete tvořit, být sám sebou.

Všechny ženy, se kterými jste si povídala, prožily druhou světovou válku. Jak poznamenala jejich svět?
Během druhé světové války byly mladé dívky, často ještě děvčata, holčičky. Jako děti nevnímaly strádání tak intenzivně. Ani jedna z žen nemluvila o tom, že by někoho ve válce ztratila. Ty, které byly koncem války v Plzni, respektive Plzeňském kraji (západních Čechách) moc hezky vzpomínaly na konec války, když přišla americká armáda. Jedna z děvčat, paní Hana Gerzanic, dokonce překládala Američanům. Věnovali jí padák – byl z hedvábí –, protože neměla z čeho si nechat ušít slavnostní šaty.

Zažily i celý totalitní režim. Našla se nějaká, která by na něj vzpomínala v dobrém a s nostalgií?
Nevšimla jsem si toho, že by na tento režim vzpomínaly s nostalgií. Některé se o něm moc nezmiňovaly. Spíše v té době řešily děti, manželství, rodinu. Jiné ale otevřeně říkaly, že je dobře, že komunismus skončil, a že se máme, protože žijeme ve svobodě.

Jak to měly vaše respondentky s postojem k mužům a k sexu? Je to velký rozdíl oproti benevolentní současnosti?
Jak která. Myslím, že se to příliš nelišilo. Snad jen v mládí to bylo jiné. Jedna z žen mi například říkala, že v mládí se spíše s chlapci kamarádily, bylo to nevinné – žádný sex. Stisknutí ruky, úsměv. Některé ženy si zažily s muži své – dotkly jsme se třeba i domácího násilí, alkoholu…

Povídali jste si i o stravování? Jaké stravovací návyky mají? Co jsou zvyklé jíst ženy, které jistě poznaly hlad?
Vzpomínám si, jak jedna žena z Beskyd vyprávěla, jak jim jako dětem stačila troška cukru, jen tak si pocucat a byly spokojené… Že by zažily hlad, to ani neříkaly, ale jedlo se určitě skromněji než dnes. Třeba paní Marta, která dodnes žije v Praze ve vile, kterou postavil její dědeček, říkala: „No, ono se řekne vila, ale my jsme měli k večeři chleba s máslem, možná deset deka šunky pro všechny, co byli u stolu, to byl plátek pro jednoho, vařila se žemlovka a další prostá jídla.“

A jaký vlastně mají devadesátileté ženy postoj k současnosti? Čím žijí?
Bylo hezké vidět, že mnohdy žijí přítomností. Čtou. Poslouchají hudbu. Luští křížovky. Vídají se s rodinou a přáteli. Zajímají se o to, co se děje v politice, v kultuře. Neustrnuly. Umí se pořád radovat ze života.

Mluvili jste spolu i o budoucnosti?
Spíš jen v náznacích. Když to shrnu a zobecním, tak si hlavně přejí, aby ještě žily, aby byly zdravé a ještě si nějaký čas užily světa, svých blízkých.

Můžete ve stručnosti vylíčit příběh, nebo aspoň jeho část, jedné z žen, abyste nalákala budoucí čtenáře vaší knihy?
Velmi mě zasáhl příběh paní Hany Gerzanic, plzeňské rodačky. Jako malá se díky tatínkově inciativě učila francouzsky, německy, anglicky. To se jí pak hodilo v životě. Po komunistických prověrkách na vysokých školách v roce 1948 emigroval její milý. A ona se rozhodla, že s kamarádkou přejde hranice za ním. Téměř je chytili, když se motaly v lesích. Nakonec ho našla v Německu v táboře, společně odjeli do Austrálie, ale on se tam neuchytil (vystudoval práva, ale tam je právní systém jiný než tady), tak manželství nebylo příliš šťastné. Paní Hana se ale nevzdala. Vystudovala školu, pracovala jako učitelka, psala básně – česky i anglicky, je držitelkou několika ocenění. Dnes žije v Plzni ve vilce, kterou postavili její rodiče.

Jana Poncarová (*1983)

Je novinářka a spisovatelka, autorka knih Podbrdské ženy a Eugenie: Příběh české hoteliérky. Publikace Vychovány první republikou je její prvotinou v žánru literárního dokumentu.