Výtahem jsme se přesunuli z druhého patra do přízemí a dojeli před příslušné pracoviště. Bratr mne ohlásil u okénka a jali jsme se čekat.Nemám rád taková náhlá překvapení. Rychle jsem vstal a to byla chyba. Netrvalo dlouho a začal jsem cítit, že na mne jde slabost, která by mohla přejít v mdlobu.

Kdysi v dětství se mi to stávalo. Byl jsem totiž buzen hvizdem a musel jsem okamžitě vyletět z postele, aby bylo vidět, že nespím. Často se stalo, že jsem po takovém vstávání ani nedošel na záchod, ale cestou na něj omdlel. Po chvíli ležení na chladné chodbě jsem ale zase vždy nabral vědomí a vše bylo zase v pořádku.

Teď to bylo podobné. Naštěstí má moje padání do mdlob určitý neměnný postup a není to nic bleskového. Připomíná to pomalé zhášení světel v hledišti divadla. Jako kdyby mi pomalu přestávalo všechno fungovat. Při prvním náznaku jsem proto nahlásil bratrovi, že na mne jdou mdloby a že asi časem ztratím vědomí. Nezúčastněně pronesl, že mám zhluboka dýchat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to s dýcháním nijak nesouvisí a znovu upozornil na hrozbu ztráty vědomí. Stihl jsem ho upozornit ještě potřetí a pak jsem omdlel.

Netuším, co se kolem mě dělo, ale později mi sestra řekla, že nějakou záhadnou náhodou právě v okamžiku, kdy jsem ztrácel vědomí a hrozil pád ze židle na zem a případné rozbití hlavy, procházela kolem mne skupina internistů. Bdělí lékaři okamžitě zareagovali, zabránili pádu mého bezvládného těla a sehnali někde lehátko. Když jsem se probral, ležel jsem na zádech na lehátku a kolem mne defilovala skupinka bytostí v bílých pláštích. Dívali se na mě trochu ustaraně, ale spokojeně. Houby internisti. Byli to moji andělé strážní.

Další anděl strážný se mi zjevil před operací. To už jsem ležel na operačním stole. Nad sebou jsem viděl opět spoustu zvláštních bytostí. Všechny vypadaly, jako by se chystaly přepadnout banku. Byly zcela zahalené, vidět jim byly jen oči. Přes obličej měly roušku a na hlavě čepici, no, takový baret na gumičku, aby nebyly vidět vlasy. Věřil jsem, že mezi nimi alespoň jeden anděl bude. A byl. Dlouho to ale nedával najevo. Projevil se až těsně před uspáním. „Já vám dám taky čepici,“ ozval se a mě překvapilo, že mně vyká. A po chvilce ještě dodal: „Abyste vypadal jako my.“ No vida, napadlo mě, anděl, a má smysl pro humor. A usnul jsem s úsměvem na rtech. Až později jsem si uvědomil absurdnost situace. Na stole leží nahý chlap a jedinou součástí oděvu, kterou vyfasuje, je baret na gumičku. Aby zapadl. Kdybych nebyl uspán, asi bych dostal záchvat smíchu.

Jiný anděl se mi objevoval později, po převezení z jednotky intenzivní péče na běžný pokoj, když jsem na tom byl fyzicky i psychicky nedobře. Vždycky mě z toho dostal. Měl podobu učitelky ze zdravotní školy, doprovázející houf žákyněk, které se na nás, pacientech, učily. Většinou jim to šlo výborně, problém byl jen někdy. U mě obvykle při braní krve. Nebylo se čemu divit. Ruce jsem měl po nesčetných odběrech celé fialové a rozpíchané tak, že najít použitelnou žílu byl problém i pro odborníka. Anděl-pedagog to pak za žákyňku zvládl přímo andělsky.

Teď už jsem zase doma a mí andělé strážní mají volno. Za dobře odvedenou práci si ho určitě zaslouží.

JIŘÍ SMUTNÝ