Poté, co jsem nechtě vystrčila nos v únoru a byla svědkem toho, jak se všichni valentýnsky otlapkávají? Poté, co jsem o těch prašivých Velikonocích byla málem zlynčována rozzuřeným davem? Ne. Nikdo mě už z hrobky nedostane.

Chtěla jsem si trucovitě vlézt zpátky na lože, složit ruce křížem na hruď a spát šťastně, navěky, amen, ale ta zatracená insomnie mi to nedovolila.
Zaklela jsem něco v aramejštině a neochotně se vyhrabala ven.

V okamžiku, kdy jsem odsouvala žulový kvádr a do zatuchliny mého bydla se vlil vzduch zvenčí, jako by mne objaly mateřské paže. Přivřela jsem oči, ale nemusela jsem. Byla něžná tma.

Vlhký chlad, omamná vůně tlejícího listí, mokrá hlína, horký vosk a doutnající knoty, to byly vůně mojí doby. Tak se mi to konečně podařilo. Jsem vzhůru tak, jak mám! Obavy ze mě spadly a já vyběhla bosky ze chřtánu země, jen za mnou rubáš vlál.

Můj rodný hřbitov vypadal jako ve snu. Na každém pomníku v sousedství blikotala červená, žlutá nebo zelená světýlka. Kam jen oko dohlédlo, všude to vypadalo jako v kouzelné zahradě. Lidé chodili sem a tam, uctivě, tiše, a rozsvěceli další a další parádu.

Byla jsem všecka potěšena, že se dalo všeobecně na má slova, a smrtelníci už ke mně necítí takovou zášť. Chtěla jsem si toho nového pocitu náležitě užít, vyšla jsem si tedy do města.

Ve výlohách konečně viseli netopýři, z oken a zápraží se mi v ústrety šklebily dýňové hlavy. Jen koledníky jsem postrádala. Přišlo mi to trochu líto. Když už jsem s tím byla smířená, nějaká vyšší síla zasáhla, a mně se splnil i tento sen.

Na rohu jedné z hlavních ulic jsem potkala postávající hlouček. Čarodějku, vlkodlaka, upíra a zombíka. Nadšeně jsem jim zamávala. „Jdeš taky na párty?“ volali na mě. Nevěděla jsem přesně, co je párty, ale tušila jsem, že by to mohlo být něco pěkného. „Asi ano!“ odvětila jsem tedy. Ti hodní mutanti mne přizvali k sobě. Když jsem se k nim připojila, vlkodlak se ke mně otočil. Už jsem se bála, že si to rozmyslel a chce mě sníst, ale místo toho mě poplácal po rameni, až mi z něj kousek odpadl, a řekl: „Ty vole, kdes vzala ten kostým? Smrdíš jako pravá!“ Byla jsem upřímně dojata. Kdybych ještě vylučovala tekutiny, zamáčkla bych slzu. „Díky, ty jsi taky hnusný,“ špitla jsem.

Párty, jak to mí společníci nazývali, byla okouzlující. Byla mnohem veselejší než všechny kary, na kterých jsem kdy byla. Poprvé za celou svou smrt jsem byla hvězda. Každý na mě blikal bleskem z krabičky, a to je prý takový výraz přátelství, nebo toho, že mi to sluší. Také jsem poprvé někomu přišla zábavná. Na každou otázku, co mi položili (Co ty jsi vůbec zač?), jsem pravdivě odpovídala (Jsem Antivalentýna z hrobu.). Jim se to moc líbilo, smáli se a neustále mi říkali, že jsem „přesná“, „hustá“ a „cool“, což určitě nemohlo být nic špatného, když jim při tom tak zářila očka.

Do krypty jsem se vrátila až před kuropěním. Než jsem se uložila opět ke spánku, napadlo mě, jací jsou ti lidé zvláštní. Jednou by mě utloukli, jindy mě obdivují. Přitom jsem stejná. Tak čím to je? Budu to muset prozkoumat. Už brzy. Poprosím brouky, aby mě vzbudili v prosinci. To jsou prý nějaké Vánoce. Uvidíme, jak zapadnu do nich.

KATEŘINA MUSILOVÁ