Řetězec obchodů s nábytkem kamsi ťal. To tnutí vyvolalo bleskovou odezvu na Facebooku. A lidé se rozčilují, kydají nevybíravosti na tvůrce, na protagonisty, na sebe navzájem (je až paradoxní, že sám autor „FB odporu“ nedští síru ani vulgarity, dokonce uznává, že reklama svůj účel plní).

Shodou okolností právě v této době dočítám i jistý detektivní román amerického spisovatele Jefferyho Deavera. Nebudu se zde rozepisovat o ději a žádný strach, neprozradím ani jeho vyústění, abych někomu nepřekazila napínavou letní četbu. Pro moje skromné účely postačí jenom pouhá zmínka o tom, že se v něm mimo jiné řeší vliv internetu na reálný život, protože hlavní podezřelý je velice krutě haněn a propírán na jednom blogu, a to tak výmluvně, nekompromisně a zle, až to hatí vyšetřování.

Spojení obou zkušeností (překvapení, jak rychle dokáže internet něco vybrat, až k prasknutí nafouknout a předhodit a četby románu o nebezpečnosti takových prudkých „rychlokvašek“) ve mně vyvolává řadu znepokojení.

Na jednu stranu je internet naprosto fantastická věc. Je otevřeným oknem, skrze které se rychle dostaneme k potřebným informacím. Dají se na něm nalézt přátelství i lásky, člověk se může neomezeně družit s lidmi se stejnými zájmy či názory, vyhledat a rovnou pohodlně zakoupit cokoliv, na co si jen vzpomene. Jenže je také otevřeným oknem, ze kterého můžeme cokoliv vykřičet.

Pokud napíšu, že uživatel internetu by měl svou aktivitu na něm trochu promýšlet, mohu být velice snadno napadena z obhajoby cenzury. Ale není to pravda. Cenzura je jedna z nejhorších utlačitelských pák a je dobře, že má každý právo na svůj názor, který pak smí veřejně prezentovat.

Ovšem myslím, že spojení slov „veřejně prezentovat“ je klíčové. Jen málokdy seberu dost odvahy začíst se do nějaké diskuze pod článkem, který mě zajímá. O to hůř, je-li jeho téma kontroverzní. Vím totiž, že se hrozně rozčílím. Ne proto, že by s mým názorem na danou situaci někdo nesouhlasil. Ale proto JAK.

Způsob, jakým fungují takové diskuze, mívá totiž (ne pokaždé, ale celkem dost často) k „veřejné prezentaci názoru“ hodně daleko. Internet je velice rychlý a anonymní. A tak si můžeme dovolit nevybíravost. Nadávky. Urážky nejhrubšího zrna. Když vidím zprávu o tom, že nějaká baculatější kráska nafotila vyzývavé akty jako výraz boje proti anorexii, mohu se vsadit, že ji alespoň jeden příspěvek ohodnotí jako „tlustou „ehm, ehm“, která už neví, kde sebrat prachy“.

Kdybychom měli k formulacím svých výtek nebo přitakání víc času a museli bychom překonat menší překážku (tím myslím napsat dopis, jít na poštu, poslat ho, čekat na odezvu), vypadala by pak diskuze stejně, jako když v návalu emocí nabušíme do klávesnic to, co nám právě připadne na mysl?
Nebo by se skutečně v mnohých po vychladnutí objevil nadhled, smysl pro humor, tolerance… a svět výměny názoru by se zase stal důstojným?

KATEŘINA MUSILOVÁ