JAN WEINBERGER
Po dálnicích se totiž zpravidla řítí takovou rychlostí, jakou z auta vytlačí.Zajímavé je, že například v sousedním Německu, kde je rychlost na dálnicích neomezená, není tak vysoká nehodovost jako v České republice. Je pravda, že na mnoha úsecích je rychlost omezena značkou na sto třicet kilometrů v hodině a někdy i na míň. Záleží na stavu silnice a díky informačním branám může policie a silničáři maximální povolenou rychlost aktuálně měnit.
Lidé v Česku ovšem s jakýmkoliv omezením rychlosti nesouhlasí a je jim proti srsti. Říkám jim ochránci lidských práv, kteří protestují proti mnoha nařízením, která je omezují. Koupili si například rychlé nové auto a chtějí ho projet. Na bezpečnosti jim zřejmě moc nezáleží. Už stotřicítka je při stavu dálnic a rychlostních silnic na hranici únosnosti. Někde sice tak rychle jezdit jde, ale spíše to vidím jako katastrofu.
Hlavně v hustém kamionovém provozu je rychlost na dálnici rizikem. Tahače se totiž předjíždějí, a jakmile nečekaně vjedou do rychlého levého pruhu, je pro jiného řidiče velmi těžké ubrzdit ve vysoké rychlosti svůj vůz. Jednou například znenadání ucpaly kamiony všechny tři pruhy dálnice. Zatímco několik jich jelo správně ve stoupacím pruhu, jeden jel v pravém jízdním pruhu a toho v kopci začal předjíždět další řidič nákladního auta s návěsem. Cpal se tam, přestože věděl, že nepojede o nic víc rychleji. Nejen proto jsem také v zásadě proti návrhu zvýšit rychlost na dálnicích na 160 kilometrů v hodině.
Uvažování českých řidičů je specifické. Od sametové revoluce pohlížejí na policisty skrze prsty. V minulém režimu totiž bylo zvykem říkat, že dopravní policisté jen vybírají pokuty a řidiče obtěžují. Výchova nové generace není o nic lepší. A začíná to už v autoškole, kdy se žák učí řídit auto. Jede po silnici povolenou rychlostí, ale vidí, jak ho předjíždějí jiní. Žák autoškoly jede kupříkladu po městě padesátkou, ale kvantům řidičů přišlápne plyn. Jakmile dostane řidičský průkaz, také začne jezdit rychle.
Jediné východisko, jak naučit řidiče dodržovat maximální povolenou rychlost a respektovat veškerá omezení, jsou tvrdé sankce. Například ve Francii poklesla nehodovost za jediný rok o více než patnáct procent. Policie totiž nainstalovala tisíc nových kamer, které rychlost projíždějících aut zaznamenávají. Když řidiči překročili povolenou rychlost jen o deset kilometrů v hodině, přišla majiteli auta obsílka se složenkou a tučnou pokutou. Nikoho nezajímalo, zda auto řídil, či ne. Vyhnout se placení mohl jen tehdy, pokud policii sdělil číslo řidičského průkazu člověka, který seděl za volantem.
V Česku jsou však normy někde jinde. Řidiči spíše hledají kličky, jak se pokutám vyhnout a jak platné dopravní předpisy nerespektovat. Smutné je, že když zrovna takoví vyjedou do ciziny, tak jezdí přesně podle pravidel. Proč asi? Vysoké pokuty se jim nechce platit.
Autor je dopravní psycholog Centra dopravního výzkumu