Vyprávění, při jehož četbě běhá mráz po zádech, které ukazuje děsivou a nepředstavitelně krutou tvář války. Vyprávění, které je pro člověka žijícího v současném spokojeném pohodlí střední Evropy naprosto nepochopitelné. O to nepochopitelnější, když tyto syrové věty slyší z úst ženy. Ženy, která několik let každý den hleděla smrti přímo do očí. Ženy, která musela zabíjet, aby sama mohla přežít.

Za několik let už ale nebude mít kdo vyprávět. Děsy nejrozsáhlejšího světového konfliktu budeme znát už jen z učebnic a literatury faktu. Hlasy veteránů druhé světové války zůstanou jen na zvukových záznamech a na papíře.

To, co se může zdát jako popis děsivé ale daleké minulosti, zas tak vzdálené není. Ve skutečnosti se něco podobného každý den odehrává jen pár tisíc kilometrů od nás. Stačí si každý den otevřít noviny a začít počítat mrtvé v nejrůznějších lokálních konfliktech. Krvavé útoky v Bombaji jsou nejčerstvější drsnou připomínkou. Nad nesmyslnou a brutální smrtí dvou stovek lidí zůstavá rozum stát.

Zatímco druhá světová válka se nás dotkla velmi výrazně, současné války ve světě jsou pro většinu z nás jen jakési nepochopitelné statistiky. Pokud v nich nezemře Čech, samozřejmě.

A je tu ještě jeden rozdíl. Zatímco za druhé světové války možná ještě na otázku „Proč?“ existovala alespoň trochu smysluplná odpověď, dnes je už těžké ji najít. Druhá světová válka byla totiž poslední válkou, která ještě mohla mít svoje hrdiny. Jedním z nich je i Marie Lastovecká.