Stále málo lidí má odvahu přiznat, že i věci, které se dějí za zavřenými dveřmi soukromého bytu, mohou být veřejným problémem. A tvrdí, že kdyby obětem domácího násilí teror skutečně vadil, odešly by.Psychologové a sociologové vědí, že neodešly. A vědí to i oběti, z nichž přes pětadevadesát procent jsou ženy – manželky, partnerky, bývalé manželky, družky. A vědí to také jejich děti, které jsou často přítomny jak násilí, tak policejnímu zásahu, vykázání násilníka z domu a jeho dalšímu návratu. Odejít je těžké. Nemáte kam, nemáte za co a nevíte, co bude.

Institut vykázání násilníků ze společného domu je pozitivní. Problém je ovšem s jejich návratem – každý násilník se jednou vrátí. Pokud ho policie nezatkne, soudy neodsoudí a nepošlou do vězení.

Intervenční centra, ve kterých mohou postižené ženy požádat o pomoc, valem přibývají. I informační kampaň proti domácímu násilí zabírá. Ženy už vědí, že se nemusí stydět za to, že je někdo mlátí. Že za to nemohou, nezavinily to a nezaslouží si to.

Být obětí domácího násilí je strašně smutné. Pachatelem totiž není cizí násilník, ale původně milovaná osoba, někdo, s kým jste měly strávit celý život a o koho jste se chtěly v nouzi opřít. Kdo vám slíbil, že s vámi bude v dobrém i ve zlém – a teď to zlé sám vytváří. Důležité je si pamatovat, že domácí násilí není součástí slibu manželského. A nikdo nemá právo se ho dopouštět a nikdo ho nemusí trpět. Ani vy.