Otěže jeho osudu totiž v rukou kromě autorů Střeženého Parnasu (Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka) měl i Daniel Landa, kterému brněnské Národní divadlo k nelibosti mnohých poskytlo azyl.Poklidné tempo Mahenovy činohry se tak zničehonic pod neustálým dohledem médií proměnilo v boj o to, kdo s koho. Kolem hudebního dramatu Tajemství Zlatého Draka se nafoukla bublina, v jejímž odlesku se zrcadlila prohlášení tvůrců o převratném díle spirituálního rozměru s transcendentním přesahem i sliby odkazující k vnitřní proměně a osvícení, které mělo zdi Mahenova divadla poprvé prostoupit jedenadvacátého listopadu.

Jako první do děje diváky uvádí milenecký pár, který objeví mrtvolu muže, v jehož kůži je vryt runový nápis. Případu se ujímá vyšetřovatel Marek (Petr Halberstadt) a specialista na sekty (Jakub Šafránek). Stopy oba dovedou k sestře zavražděného, Stelle, kterou až příliš „přehrává“ Klára Apolenářová. Ve hře se střídá jeden inscenační obraz za druhým, pitevnu nahrazuje ponurý les, který se následně proměňuje v byt Markovy ženy, nebo barové prostředí s kruhovými neony. Marek, kterého Halberstadt ztvárnil opravdu bravurně, se sbližuje se Stellou, a ta jej zasvětí do řádu Ordo Draconis, do něhož patřil i její bratr. Paralelně s tím režisér Plachý divákům odkrývá Markův rodinný život, který mu kvůli pití a zkratkovitému chování proklouzává mezi prsty. To vše se odehrává za vstupů Daniela Landy, který v černém plášti jako průvodce Merkurius (jehož „ženský“ element noblesně odzpívá Monika Maláčová) protkává děj svými písněmi. Ve vratké bárce ho unáší proud a sám sebe se ptá, kam to vlastně chtěl plout. Zvolna se stmívá.

V druhé části jsem se v promluvách herců chvílemi ztrácela. Zápletka odehrávající se za přítomnosti astrálních, filozofických, literárních a dalších symbolů je překombinovaná, i když chápete děj a domýšlíte nevyřčené. Podezření z vraždy padne na člověka najatého podnikatelem Zenklem. Zabita je i Stella, která však ještě před tím stačila Markovi v transu odhalit magické tajemství řádu. A snad i pro tuto zkušenost zapadající do mozaiky dalších souvislostí se Markova povaha proměňuje. Na řadu přichází očekávaná metamorfóza a z alkoholika a hulváta se stává roztomilý taťka. Komično do inscenace vnáší ztvárnění chrámu dračích jezdců vybaveného rekvizitami spíše úsměvnými než vyvolávajícími vážnost úmyslu, ale i příchod bojovníků Muay thai, kteří si stejně jako Landa – Merkurius, „pohrávají“ s boxovacími pytly. Přes nepopiratelný duchovní základ thajského boxu má scéna v kontextu hry legrační podtext.

Rovin proměn je ve hře několik a je-li Drak dle slov autorů jejich společnou zpovědí určenou cílové skupině, tak se s povzdechem přiznávám k tomu, že mě ono prozření hlouběji nezasáhlo. Možná, že jsem jako „slušňačka“ stála na nesprávné straně břehu řeky spílající o životních hodnotách. Přesto doceňuji odkaz k Shakespearově pojetí kategorií dobra a zla a v souhlasu s tímto dramatikem, dle kterého člověk není od podstaty zlý, přemítám nad tím, kdo z tvůrců promlouvající skrze postavu Petra, v minulosti „oslepl“ ze světla.