JOLANA NAVRÁTILOVÁ

Odpor k pořádání české queer parade může mít mnohé zdroje. Jedním z nich je nedůvěra k průvodům obecně. V České republice jsme prý nikdy ničeho nedosáhli pochody a manifestacemi, snad s výjimkou listopadu 1989. Průvody nám splývají s prvními máji. Nad všemi, kdo chtějí dnes za něco dobrovolně pochodovat, kroutíme s nepochopením hlavou.

Bez společné angažovanosti není občanské společnosti, zajít každé dva až čtyři roky k volbám nestačí. Když nechcete, aby vám v sousedství stavěli další hypermarket, pokáceli starou alej, nebo naopak toužíte mít více hřišť a parků, objevíte význam sdružování. Západní (nejen americké) tradice veřejné angažovanosti je hodně inspirativní. A my si pasivitou maříme vlastní zájmy.

Duhová vlna na konci června není jen otázkou průvodu, je součástí širšího aktivismu, veřejné debaty o postavení sexuálních menšin v Česku. Ostatně její doprovodné akce zahrnují diskuse o rodičovství a rovných právech, kulturní a sportovní podniky. Aktivismus nejde dělat tiše. Když nebudou vidět, nezískají společenské menšiny a skupiny nic. Politika je prostě věc veřejná.

Další zdroje nesouhlasu pramení z toho, že jde o gay a lesbický průvod. Sexuální identita ale nezbavuje nikoho práv, rozumu ani lidství: lesbičky, gaye a translidi najdeme ve všech společenských vrstvách a skupinách.

Mladé i staré, s dětmi i bez nich, i s náboženským vyznáním. V Česku jsou mezi buddhisty i křesťany, v zahraničí jsou homosexuální skupiny součástí všech velkých náboženství. Církve, které místo pomoci a realizace nabízejí člověku potlačení, podle mne jdou i proti křesťanskému odkazu. Lze jen doporučit všem: respektovat právo shromažďování, neposmívat se, neházet kamenem. Brno je velké město, tak ať se lidé v červnu baví.

Autorka vystudovala sociologii, je lesbická aktivistka

Je to nepřirozené

STANISLAV BALÍK

Je těžké nebýt liberálem, který v postmoderním zmatení hodnot vykřikuje: každému podle jeho chuti! A ty, státe, podporuj všechny naše touhy! Snahy homosexuálů o získání práv, jež byly od počátků evropské civilizace vyhrazeny pouze manželskému spojení muže a ženy, sílí. Dospělí lidé mají právo na své soukromí. Po tom, co dobrovolně dělají ve svých ložnicích, státu nic není. Už řadu let může u nás každý dospělý žít s kým chce (třeba dva muži se třemi ženami), stát jim to nezakazuje. Až donedávna privilegoval pouze manželství, jakožto veřejný svazek muže a ženy, základ rodiny. Na privilegování tohoto svazku měl a má stát zájem. Tím je výchova dětí a ochrana člověka v dětství, nejzranitelnější fázi jeho vývoje.

Již téměř dva roky ale stát privileguje homosexuální soužití, registrované partnerství, ač tomuto svazku prozatím upírá možnost výchovy dětí.
„Homosexuální“ debata se vede o tom, co je přirozené a co není. A také, do jaké míry je člověk produktem biologického nastavení a do jaké míry je ovlivněn prostředím, v němž vyrůstá. Nejspíš platí kombinace obojího. Psycholog Slavomil Hubálek uvedl skvělý příklad: chasidští Židé měli po staletí tak přísnou výchovu, že u nich fakticky neexistovala nevěra či rozvod. Velká část této populace odešla po čase do Ameriky, kde dnes jejich potomci tvoří část Hollywoodu. A mají nejvyšší míru promiskuity a rozvodovosti.

Ačkoli se dnes zdá být prokázáno, že homosexualita je vrozená, kdo dokáže vyloučit, že výchova homosexuálním párem tuto vrozenou dispozici neposílí či nenastartuje? Je v zájmu společnosti podpora nepřirozeného chování? Podpoříme-li, aby děti mohly vychovávat homosexuální páry, kam ustoupíme příště? Kdy zrušíme zákaz incestního vztahu? A co pedofilové, kteří mají děti tak rádi?

Autor je politolog

Čtěte více: Duhová vlna vadí církvi i politikům