Ať kulturu dělají umělci

ROMAN ONDERKA

Může se primátor města Brna setkat či setkávat s umělci a zpěváky? Odpověď zní zcela jasně ano. Může se primátor města potkat se zpěvákem a umělcem Danielem Landou? Odpověď, která vychází z článku v brněnském Deníku (dne 9. října 2008), je ne. Proti kritice, kterou jsem v této souvislosti sklidil za své setkání s Danielem Landou, zejména z úst brněnského radního Jiřího Zlatušky, důrazně protestuji.

Pan Zlatuška dokonce píše věty, že se jedná o podprahovou propagaci hnutí, které nepatří do občanské společnosti. Jeho názor vnímám, ale zásadně s ním nesouhlasím. Zároveň vím, jak velký je zájem o Landovu hru, což je největší odpověď na Zlatuškovu kritiku.

Tato kritika se zároveň snesla ještě ve chvíli, kdy se Landův projekt Zlatý Drak v Národním divadle Brno ještě vůbec nehraje, a kdy ho tedy ještě nikdo nemohl vidět ani slyšet. To považuji za ubohé a nefér. Doba, kdy politici určovali, jak by měla kultura vypadat, je naštěstí dávno pryč. Ano, pan Landa má za sebou kontroverzní minulost, on sám se však od ní již dávno distancoval a podle jeho projektů a písní soudím, že v poslední době naopak přináší naději.

Teď mám na mysli zejména píseň s názvem Touha, jež je ústřední skladbou českého filmu Kvaska, který získal velké uznání.
Pakliže zmíněný článek vytrhává část skladby od Daniela Landy, dovolím si také něco podobného citovat. A to z písně Touha: „Touha je zázrak, takže přej si, co chceš. Probouzej sílu, s ní už neklopýtneš. Touha jsou čáry, v hloubi duše je máš. Touha je zázrak, kámo, zázrak, vždyť už to znáš.“ Proto debatujme a kritizujme uměleckou úroveň toho či onoho projektu nebo divadelní hry. Ale netahejme, prosím, do kultury osobní zášť či politiku.

Ať politiku dělají politici a umění a kulturu zase umělci. V momentě, kdy začneme politiku s uměním míchat do jednoho poháru, připravíme kalný nápoj, který by nám nejen nemusel chutnat, ale mohlo by nám z něj být i pořádně špatně.

Autor je primátorem města Brna.

Politici by měli laťku zvedat

JIŘÍ ZLATUŠKA

Nejde o to, že jsou Landovy písničky součástí spotřební kultury a těší se mezi spoustou lidí oblibě. Ani o to, zda Zlatý Drak na prkna Národního divadla v Brně patří, nebo nepatří – to je koneckonců věc vedení divadla. Landa ze svého obrazu jedné z ikon „hnědé síly“ víc těží popularitu pro své vystupování, než že by byl nacionalistickým aktivistou v politickém smyslu.

Nacionalismus ovšem stál za největšími hrůzami dvacátého století. Jeho dnešní protagonisté si vzýváním národa léčí komplexy před světem, ve kterém ztratili víru ve své vlastní uplatnění. Nejcennější hodnotou je pro ně příslušnost ke společenství, o které se oni osobně nijak nezasloužili. Naopak těm, kteří zásluhy mají, se z těchto xenofobů nejvýš obrací žaludek.

K nejlepší tradici sociální demokracie devatenáctého století patřilo odmítání národních stran i národní ideologie. Právě z této perspektivy je dobré vidět účast brněnského primátora na prezentaci zpěváka-autora, který si národ a výchovu k nacionalismu bere jako leitmotiv (rozvinutý do patřičně nebezpečné polohy již dříve ve skupině Orlík).

Brněnská kulturní politika stagnuje (nevole provázející přípravu Janáčkova kulturního centra k tomu patří). Nové scény nevznikají. Pod formální záminkou se daří ničit Divadlo v 7 a půl, ve kterém bychom byli bývali mohli vidět Taberyho, Máraie nebo Bernarda. Místo toho budeme mít Landu v Národním. Kolik skutečně uznávaných autorů přijde primátor města osobně pozdravit před první zkouškou jejich hry?

Když se v úterý rektoři českých vysokých škol sjeli historicky poprvé mimo Prahu, aby s premiérem i ministrem školství v Brně jako univerzitním městě zahájili český akademický rok, zůstala židle zástupce města po celou dobu ceremonie prázdná (i hejtman tam přišel raději pozdě než vůbec). Na národoveckém pábení startujícím zkoušky Zlatého Draka však představitel města nechybí. Politické elity, včetně těch na komunální úrovni, by měly mít za samozřejmou povinnost zvedat laťku, nikoli ji podlézat tam, kam ji shodí běžná konzumní úroveň.