Jmenuji se Tadeáš. Je mi osmnáct měsíců a jsem na světě hrozně moc rád. Mám skvělou mámu i tátu. Úžasné babičky i dědečky. A abych nezapomněl, taky máme psa.

Chtěl bych vám něco povědět o mém a mámině cestování. Já totiž hrozně rád někam jezdím. Kamkoli a kdykoli. Chci všechno vidět, poznat. Bydlíme na okraji města a tak s mámou cestujeme hodně. A tak jsem poznal, jak to se mnou na výletech je. A řeknu vám slovy své mámy: „bakaný.“

Začněme tím, když jsem si ještě hověl u mámy v bříšku. Jé, to byla nádhera. Nic nemusím, sem tam se otočím a v teple a přítmí si spokojeně rostu. Mám vše, nic mi nechybí. Jediné, co naruší mé příjemné rozpoložení, je, když máma někam jde. Jde dlouho, pak se zastaví a stojí. Něco v dálce hučí a šramotí. Napínám uši. Máma kamsi vyšplhá a pak se mi to už vůbec nelíbí. Zase stojí a podivně vrávorá. Já se převaluji ze strany na stranu a nemám se čeho chytit. No vážně. Zkusili jste se někdy přidržet pupeční šňůry v rozvířené vodě? A nic jiného tu nemám. Pak se na můj pelíšek cosi tlačí. Já nechápu, proč tam ta máma stojí. Proč si nesedne? Au, to je moje hlava! Au, to bolí! Tak to tedy ne, mami.

Kopu zoufale nohama, aby to na mě z venku tak netlačilo. Třeba to odkopnu. Máma zhluboka dýchá a hladí konejšivě bříško. Mami, to mi ale nepomáhá. To se tak houpe. Pomoc!

No, nedivte se, že panikařím. Já netušil, že jedu v autobuse. Teď, co už jsem venku, to samozřejmě vím. Nedělá mi problém rozlišit tramvaj, autobus a trolejbus. A stejně tak už vím, že tehdy mámu nikdo, až na vzácné výjimky, nepouštěl sednout. A nějak to pořád nemůžu pochopit. Vy ano?

Nejčastěji s mámou jezdíme tramvají. Pamatuji si, jak říkala jedné tetě, že si vždycky raději počká na tu nízkopodlažní, aby nemusela žadonit o pomoc s kočárem. Nedivím se. Teď už ne.

Když jsme třeba s mámou na procházce v parku, tak se kolem mě motá hodně lidí a jsou tak milí a pořád na mě mluví. Ale když stojíme na zastávce a čekáme na tramvaj či autobus a někdy i ten trolejbus, najednou všichni mizí z našeho dohledu. Snažím se je všemožně upoutat, roztomile se šklebím, koukám jim upřeně do tváří, směji se a někdy i volám. Nic. Všichni jdou od nás pryč. Je mi mámy líto. Stojí tam s tím velkým kočárem tak sama.

Nejčastěji nám pomáhají mladá děvčata. To je zvláštní, že? Ale fakt. Ti velcí páni, pro které přece musí být hračka nadzvednou kočár, tak ti vždy někam zmizí. No opravdu!

Teď jsem si na něco vzpomněl. Jednou jsme stáli na zastávce, máma mává na řidiče a vysvětluje mi proč. Ona mi vůbec všechno říká. Má skvělá máma – ale, abych neodbočoval.

Mává a sama pak kočárem vjíždí rovnou do tramvaje. Je to ta nízkopodlažní. A představte si, ještě nejsme uvnitř a dveře se zavírají. Hrozivě svírají boudičku a tak blízko u mé hlavy. A já se bojím. Kouknu na mámu. Tváří se vyděšeně.
Mami! Začnu pořádně křičet o pomoc. Máma bouchá do tramvaje. Už se rozjíždí. Pak zase zastavuje. Uff.
To už je skoro tak hrozný, jako když jsme vystupovali z toho autobusu. Na schodech nás taky přiskříply dveře. Málem jsem vypadl na zem.

A já chtěl mluvit o cestování. Jak ho mám rád. A najednou se mi už vůbec nechce. Je mi nějak do breku.

Autorka je spisovatelka