Přestože byl můj politický mozek ukován až delší dobu po pádu režimu, udělaly na mě tehdy hesla, gesta a transparenty bouřících se studentů v ulicích a médiích silný dojem. Vzpomínka na pacifistický, sametový převrat mě stále dojímá a vzrušuje.

Dojímá mě samozřejmá statečnost mladých idealistů, kteří, když vyšli do ulic, se sotva mohli spolehnout na naději, že režim padne. Dojímá mě Tigridův text z let osmdesátých, ve kterém žaluje na neschopnost československého lidu vzít svůj osud do vlastních rukou. A jak to nakonec šlo. Něco z té doby zůstalo ve mně – představa mě samého, jak se bouřím. To by byl ale hezký obraz. No jo, ale proti čemu se mám bouřit dnes?

Komunisté nevládnou a představitelé moci ze střídajících se demokraticky zvolených vlád jsou už od devadesátých let jen samí sympatičtí, charismatičtí dobráci, jejichž občanská angažovanost zjevně přesahuje jejich osobní zájmy. A teď se dokonce zdá, že vládu opouští i korupce a xenofobie. Na jaké frontě mám tedy nastavit své statečné srdce?

Ve skutečnosti se mi v téhle zemi žije docela dobře. Už fakt, že zjevná ironie směřovaná na představitele současné moci vyjde v novinách, je důkazem svobody, která v komunistickém režimu nemohla existovat. Přirozeně mě poněkud trápí absence sociálních jistot. Ale to je moje vina.

Rozhodl jsem se, že chci být pedagogem a ne kapitalistou. Vůbec jsem se, já blázen, neřídil základním pravicovým imperativem: „Chceš-li důstojně žít, vydělávej hodně, vydělávej víc!“
Možná dnes samotní strůjci revoluce prožívají rozčarování z toho, že hodnoty duševní tak rychle prohrály boj s hodnotami materiálními. A samotný Marx by se možná zaradoval, kdyby viděl, že materiální hodnoty jsou dnes zcela otevřeně a nesporně až na prvním místě. Když vzpomínám na své osobní dětské prožitky z událostí po sedmnáctém listopadu 1989, nevybavuje se mi ani strach ani tíseň. Politické převraty v jiných částech světa často doprovází krvavé šílenství.

Osobně nevěřím příliš v existenci fenoménu národní povahy, ale jestli mi něco na české historii připadá velkolepé, pak je to právě fakt, že bouřící se studenti nebyli na počátku revoluce postaveni čelem ke zdi, nebo že v alejích neviseli tehdejší estébáci na větvích stromů v jejím soumraku.

Doufám jen, že se mírnost sametové revoluce nebude časem interpretovat jako typická česká zbabělost. Co ale dnes s těmi mladými vášnivými srdci, které touží po ideálech a nemají se proti komu bouřit?

Myslím, že pro jejich realizaci stále existuje pevná platforma. Dokud bude krátkodobý ekonomický růst kompenzován drancováním přírody a strádáním příštích generací, dokud budou tělesně postižení, ženy a Romové diskriminováni v zaměstnání, dokud bude Česká republika bezcitná k uprchlíkům na svém území, dokud budou česká média sice svobodná ale stále lživá, a tak dále a tak dále, je zde stále velký prostor pro občanský vzdor.
Doufám jen, že s odkazem na sametovou revoluci se vždy bude realizovat na základě pravidel a nástrojů demokracie.

Autor je pedagog