Já měl s kulturou zpočátku problém. Pokládal jsem ji za faktor, který v podobě klínu vstupuje mezi člověka a přírodu. Viděl jsem v ní prazvláštní jev, který doprovází člověka po jeho tajemné pouti k definitivní izolaci od přírodního světa. Například přírodní divoká krajina bývala v historii pro kulturního člověka významnou překážkou. Opěvovanou ctností pak byla přeměna přírodní krajiny na krajinu kulturní.

Dnes už se takové jednání nehodnotí zdaleka tak kladně jako kdysi. Jako kdyby dnes rozmach lidské kultury páchl nebezpečím i pro člověka samotného.
Naštěstí mě tyto myšlenky nepřivedly k postojům otevřeně rezistentním vůči kultuře. Vždy jsem toužil nějakým způsobem na kultuře pozitivně kolaborovat, stát se kulturním činitelem.

V období dospívání jsem měl o své kulturní budoucnosti jasnou představu: Stanu se muzikantem, charismatickým zpěvákem a rafinovaným textařem. Mé dlouhé vlasy budou vlát, zatímco mé hbité prsty budou lítat zběsile po pražcích elektrické kytary. A můj eroticky zastřený hlas bude hypnotizovat davy lidí, zejména žen.

Nakonec to dopadlo jinak. Podařilo se mi založit kapelu, to ano. Muzikantem jsem se pravděpodobně nestal, ale mé hbité prsty skutečně lítají po krku zpravidla rozladěné kytary, když se pokouší uchopit jeden z mála akordů, které znám. Mé mastné prořídlé vlasy na koncertech svůdně vlají, zatímco můj falešný chraplák vyřvává smutné písně o zdevastované přírodě. Lidé nás zpravidla podporují smíchem. Neříkám výsměchem, prostě se nám smějí. Dopadlo to jinak, než jsem si v mládí představoval, ale přesto si myslím, že to dopadlo dobře a nehodlám na tom mnoho měnit.

Kulturní prostředí, kterým jsem při své umělecké pouti nasákl, bych rád označil velkolepě jako prostředí undergroundové, paralelní nebo prostředí druhé kultury. Ale obávám se, že by toto označení bylo nepřesné.

Domnívám se, že když Ivan Martin Jirous definoval pojem „druhá kultura“ jako „kulturu, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech, společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment“, patřila tato definice do předrevoluční doby.

Dnes není tak silný důvod k semknutosti nezávislých umělců. Termín druhá kultura pomalu ztrácí smysl společně s jejími čelními představiteli ve středoškolských čítankách.

To ovšem neznamená, že by v té nyní již jediné kultuře nebyl prostor pro nezávislou tvorbu. V jejím přínosu se nic podstatného nezměnilo. A spíš jí prospělo otevření se širšímu spektru kritiky. Nicméně tato kultura zůstane vždy jako nějaký špinavý, ale vzácný klenot skrytá před zraky davů.
Nezávislá kultura, jejíž některé dnešní projevy by možná autor Fausta označil spíš za projevy barbarství, se stává pevnou součástí lidského světa a nesporně jej ovlivňuje.

Bývá často dávána do protikladu ke kultuře masové – ke kultuře konzumu.

Jako taková pro mě mimo jiné představuje naději, že lidská kultura nemusí nutně být klínem mezi člověkem a přírodou, ale podle aktuálních potřeb se může stát i mostem mezi těmito dvěma „znesvářenými“ světy.

Autor je pedagog