Mísí se tu pach smažených hamburgerů, ořechů pražených v cukru, umělých hmot a barviv ze zboží stánkových prodejců, výfukových plynů autobusů projíždějících na zastávku Úzká a pachy a vůně tisíců lidí uhánějících za svým dopravním prostředkem nebo od něj. Nástěnky informují o činnosti folklorního kroužku nebo zvou k práci na erotických videochatch. Svědci a svědkyně Jehovovi neúnavně nabízejí spásu ve svém časopisu zdarma.

Chybí denní světlo, ozývá se dunění vlaků projíždějících několik metrů nad hlavami davu, kvílení asijských hraček na baterky, hlášení o zpoždění spojů, hudba z prodejních stánků, hlasy a pokřiky, klapot podpatků. Je to krajina neutěšená, které se mnozí snaží vyhnout. Ale jsou i tací, pro které je podobné místo rájem. Můžou se tu schovat před deštěm, sněžením, zimou a větrem. Šedá špína stěn jim nevadí. Anebo možná vadí, ale nikdo se jich na to neptá.

Procházela jsem nedávno tímhle bizarním světem s nadějí, že stádo štěkajících psíků a tančící postava vojáka se samopalem u stánku s elektronickými hračkami mi pomůžou překonat bezútěšnost podchodového příšeří. Nakonec ale tito věrní přátelé na baterky nebyli tím nejpozoruhodnějším, co mě tady potkalo.
Nejdřív bylo slyšet drnkání na kytaru a nakřáplý zpěv, potom se objevili dva muži. Jeden snědý, malou kytaru s pěti strunami v ruce, druhý červený, třímající kšiltovkou na drobné od kolemjdoucích. Oba v špinavých bundách, rozšmajdaných botách a s rozčepýřenými vlasy. A je to někdy vteřina, kdy se prolnou různé světy a navzájem ze sebe zůstanou v rozpacích. Tihle dva muži bez domova se ve stejnou chvíli stali objektem zájmu policejní hlídky a otce, který okolo procházel se svými třemi dětmi, asi pětiletým chlapcem, čtrnáctiletou dívkou a třetím děckem v kočárku.

Policisté toužili muže legitimovat a posléze je z podchodu vykázat, aby tak bylo špinavé místo alespoň částečně očištěno.

Otec pověřil pětiletého synka, aby žebrákům vložil do ušmudlané zelené kšiltovky minci. Možná mu jich bylo líto, možná se mu líbil jejich směšný zpěv, možná chtěl dětem ukázat, že lidem v nouzi je třeba pomáhat. Dítě dostalo minci a došlo až k muži s kšiltovkou. V té stejné chvíli se snažili muže oslovit i policisté.

Chlapec už natahoval ruku nad čepici, zezadu postrkován svojí sestrou, když tu uviděl policisty a ti ve stejném momentě uviděli jeho.

Chlapec vycítil, že je něco špatně a začal couvat. Sestra ho nechtěla pustit zpět a radila mu: „Musíš dát penízky do čepice.“ Policisté se taky zalekli. Možná na chvíli uviděli ty nekalé živly očima malého chlapce a jeho sestry. Možná si nebyli jistí, zda vyháněním lidí bez domova na mráz nedávají mládeži přeci jen špatný příklad. Chlapec couval a zase byl postrkován vpřed, nebyl si už jistý, jestli to, co měl a chtěl původně udělat, tedy vhodit minci do čepice, není něco špatného, když proti němu stojí dva ozbrojení muži.

Nakonec minci upustil na zem a utíkal se schovat za kočárek se svým nejmladším sourozencem.
V rozpacích už byla i starší sestra, která se s pokrčením ramen připojila ke svému otci. Ten už byl v myšlenkách dávno jinde, než u bezdomovců ve špinavé krajině mezi dvěma nádražími.
Rodina odešla a široká ramena zákona mohla nerušeně vykonávat svojí povinnost.

Autorka je socioložka