Když jsme vypily čaj a pochutnaly si na skvělém malinovém dortu se šlehačkou, řekla moje přítelkyně, že míří ještě do obchodu, protože by si potřebovala koupit něco na sebe. Je těhotná a musí trochu doplnit šatník. Chystala se do nedalekého obchodu s potřebami pro miminka a těhotné. Rozhodla jsem se ji doprovodit a podívat se, co všechno dnešní novorozeňata, kojenci a batolata potřebují nezbytně nutně k životu. Prý je toho opravdu hodně. Více než by si naši zodpovědní rodiče, neřkuli prarodiče dokázali představit.

Dorazily jsme do obchodu a známá chtěla vidět nějaké halenky. Prodavačka nadšeně začala předvádět zboží. „Máme tady toho teď opravdu hodně. Zrovna přišlo nové zboží, takže jste přišla akorát vhod.“ Rozkládala na pult halenky jednu za druhou a rozplývala se nad tím, jak jsou krásné, praktické, z příjemného matriálu. Halenky byly v pastelových barvách, jedna růžová, druhá světle oranžová, třetí zelinkavá, čtvrtá do fialkova. A všechny na sobě měly veselé obrázky. Jedna dva roztomilé šnečky. Druhá rozkošnou flitříkovou květinku. Třetí rozesmátého medvídka skákajícího přes švihadlo. Dívala jsem se na prodavačku, jestli se nespletla. Jestli to spíš nebudou oděvy pro nějaká přerostlejší miminka, rodí se teď údajně čím dál tím větší děti.

Ale nespletla se. Tyhle infantilní kreace byly skutečně určené pro nošení dospělými lidmi. Tedy přesněji ženami. Těhotnými ženami. Mojí šestatřicetiletou známou to vyděsilo stejně jako mě a v rozpacích se zeptala, zda by neměli něco střízlivějšího. Prodavačka nic jiného neměla a snažila se ji přesvědčit, že tyhle jsou úžasné, přeci tolik roztomilé. Obě jsme trochu zaražené vycouvaly z obchodu.

Tak tohle znamená být těhotná? Postrojit se do oblečků, jaké jsme naposledy nosily, když nám byly tři. Rezignovat na dospělou existenci a za vlastní přijmout estetiku dítěte předškolního věku. „Ještě, že na mě ta prodavačka nezačala šišlat,“ oddychla si známá. „Mohla ses zeptat jestli by neměli něco podobného i pro nastávající tatínky. Třeba blankytně modré tričko s medvídkem, jak hraje fotbal nebo kalhoty s obrázkem krtečka na kapsách, abyste k sobě ladili“ navrhovala jsem. To by se prodavačka dívala asi pěkně vyděšeně a nechápala by, proč chce žena svého muže tak zesměšnit.

O pár hodin později jsem už procházela setmělým městem a skrz velká okna v přízemí jednoho domu jsem uviděla jakousi vánoční party. Byly tam ženy, muži a pár dětí školního věku. Dívky i dospělé ženy od osmnácti do sedmdesáti let měly na hlavách třpytivé hvězdy a v rukou třpytivé hůlky (asi kouzelné) s další velkou hvězdou na konci. Malí chlapci i dospělí muži byli oblečeni zcela normálně. Opět jsem zůstala hledět s vykulenýma očima. Tak tohle znamená být žena? V ohrožení není jen moje těhotná známá. I mě se může stát, že se po mě bude chtít, abych předstírala návrat k naivitě předškolních let a pobíhala ve společnosti normálně oblečených chlapců a mužů jako kouzelná víla s blýskavými hvězdami na hlavě.

Pomyslela jsem na svou známou a přísahala: neboj se, budeme tomu čelit spolu. Kašpárky jim dělat nebudeme.

Autorka je socioložka