Jak vidíte vy problém v centru Brna? Diskutujte pod článkem


Pozor, nemám na mysli kapsáře. Lovci na České, to jsou výběrčí příspěvků na charitu, asertivní prodejci telefonních tarifů, ostýchaví sběrači petičních podpisů, alkoholici žebrající o drobásek a jejich všemožné kombinace a klony. Před volbami jejich řady rozšiřují ještě kameloti laciných frází na drahém papíře. Konvenčními zbraněmi jsou úsměvy, asertivita a důvtipné lsti. Zakázanými, avšak zhusta používanými zbraněmi jsou drzost, citové vydírání a klam.

A že těch lovců na České je! Jedno pondělí se mně při čtyřech cestách pokusilo zastavit dohromady třicet výběrčích či prodejců. Ani ten nejslušnější člověk už při těchto počtech nemůže zůstat vstřícný. Vždyť kdyby chtěl podarovat každého žadatele penízkem a vyslechnout všechny prodejce čehosi, nestačila by mu nůše plná drobných a strávil by na České celý den.

Chodec, jenž chce tuhle překážkovou dráhu zdolat beze ztrát, musí prokázat bystrou mysl a rychlé nohy. Je třeba prosmýkat se rojnicemi, kvapně se vyhýbat nadbíhajícím lovcům, oklamat nadhaněče a včas rozeznávat nalíčené pasti. Nejdůležitější je ovšem drsný výraz tváře – je nutno vyvarovat se veškerých úsměvů a projevů vlídnosti.

Nejjednodušší je to s těmi, kteří něco prodávají, u těch člověk alespoň ví, na čem je. Zkušenost říká, že ke zboží a službám nabízeným přímo na ulici je třeba přistupovat ostražitě. (I když například jídlu prodávanému na ulici musíme přiznat schopnost zahnat hlad – většinou to svede už díky svému vzhledu.)

Další skupinou jsou výběrčí příspěvků na charitu. S jejich hodnocením je to složitější. Jak známo, existuje několik velkých celostátních sbírek, například na postižené děti a nemocné rakovinou. Konají se v pevně stanovených termínech a jejich reprezentanty člověk snadno pozná a rád jim přispěje. Jenže pak jsou tu další, poněkud podezřelé sbírky. Jejich zástupci jsou v ulicích celý rok a za příspěvěk nabízejí různé laciné plastové šmuky. Mívám někdy pochybnosti o skutečném určení vybraných peněz a zásadně jim nepřispívám.

Jistá učitelka mi nedávno říkala, že doporučuje svým žákům, aby se občas vydali do ulic a vybírali ve prospěch charitativních sbírek. Prý to v nich probudí pokoru a pochopí, že někteří lidé potřebují pomoc společnosti. Snad to může mít podobný efekt… Ale nebylo by účinnější poslat středoškoláky třeba jako dobrovolníky do dětského domova nebo nemocnice? Tam by se možná dozvěděli víc o skutečné podstatě problému. Na ulici se v první řadě naučí žadonit o peníze, což není řešení.

Ale zpět k onomu ne zcela vážně míněnému přirovnání k lovu… Někdy se na České v obklopení lidí prahnoucích po mých penězích či podpisu skutečně cítím jako lovná zvěř. Co s tím, když mě tam přivádí práce a jinou cestu si zvolit nemohu? Nezbude mi než se definitivně změnit ze vstřícného člověka v morouse, jenž se skryje za černými brýlemi, koupí si tričko s všeříkajícím nápisem „Ne“ a všechny žádosti šmahem odmítne. Na neodbytnost a všudypřítomnost některých „lovců“ tak doplatí i ti, kteří skutečně slouží dobré věci nebo se doopravdy ocitli v úzkých.

Michal Sedlák (autor je publicista)