Párty jsem organizovala již mnohokrát. První ku příležitosti mých patnáctých narozenin. Bláhově jsem myslela, že pozvat dvacet lidí samo o sobě stačí k volné zábavě. Ale to ne. Utvořily se názorové skupinky a situaci stěží zachránilo až hraní zábavných společenských her.

S dalšími léty se má zkušenost hostitelky rozvinula do závratných výšin. Už v deváté třídě se na našem dvoře konala třídní rozlučka obou končících ročníků, což byla akce, čítající zhruba třicet nerozumných mladíků a děvčat. Pravá zkouška ohněm. To mi odňalo několik iluzí o kultuře stolování a dodalo sebevědomí.

Takže studia na gymnáziu se pak nesla ve znamení prohýřených nocí v mé režii. Když na to nyní vzpomínáme, nikdo nechápe, jak jsme to mohli všichni víceméně ve zdraví přežít. Plni mladické nerozvážnosti jsme se tenkrát vrhali i do nejodvážnějších akcí.

Od těch dob vím, že není radno nechávat v dosahu pozvaných jakékoliv hořlaviny, jako jsou náplně do benzínových zapalovačů a různá čistidla, protože vuřty jsou při jejich aplikaci doopravdy dříve propečené, jak propočítali zdatní matematici v našich řadách, ale mají nevalnou chuť, navíc všichni okolo musí hasit obočí. Také jsem poznala, že polévka se dá uvařit i z vodky, což je poznatek nadmíru drahý a praktický. A živočišné uhlí lze nenápadně zakomponovat do rohlíku, aniž by si toho strávník všiml.

Ale organizace slavností nenechává za sebou jen stopu na kulinářském umu, nýbrž je to dobrá průprava pro život, zejména pro výběr budoucího zařízení bytu. Ten, kdo do svého soukromí pustí více než deset rozlícených šelem, záhy pozná, kde nechal tesař či výrobce díru, byť i dobře skrytou.

Nikdo nemá totiž takový talent na odhalení konstrukčních chybiček a nadměrné křehkosti, než parta rozjuchaných tanečníků. Co obstojí, to je dobré, kvalitní, užitečné a můžeme si být jisti, že to vydrží ještě nejméně dalších patnáct let našeho dalšího pogymnaziálního života.

Bohužel, v okamžiku, kdy pomine ona mladická nerozvážnost a dospělost s povinnostmi zaklepe na naše ještě neobouchaná vrátka, končí i čas zásadních zkoušek interiéru, zdraví ohrožujících experimentů a bezmezného volna. Pro večírky tím nastávají hubené časy.

Když už se něco sjedná, může se dostavit jen polovina lidí. Když už se dostaví, přijedou auty a musí brzy domů. Když už zůstávají, sedí ukázněně kolem stolu a tančí se až v jednu ráno.

Ale není třeba zoufat. To, že se již účastníci nechtějí navzájem v rozevlátém veselí zmrzačit, vůbec nemusí být na škodu.

Jestliže si organizátor, zmlsaný roky karnevalových rejů, zvykne na představu, že k jeho akci už nebudou potřeba plastové kelímky, frkačky, křidélka do vody, štůček náplastí a nezničitelné popelníky z konzervy, může se předvést konečně v plné šíři svých možností a uskutečnit zábavu decentní.

Zábavu, kde se podává šampaňské ve sklenkách na vysoké nožce a servírované chlebíčky neskončí rozšlápnuté na koberci, ale v klidu a v míru v žaludku hostů. I to přece může být večer, na který se bude dlouho s chutí vzpomínat.

Autorka je publicistka