Domek jsem shledala nadmíru pěkným. Sice to bude stát mnoho práce, aby se stal pohodlným a obyvatelným, ale my jsme mladí a plní sil, takže to nebude větší problém.

Už jsem si zabrala jeden pokojíček v představě budoucí ložnice, dokonce jsem na zahrádce vymezila prostor, ve kterém se během pár let bude rozprostírat má vysněná růžová zahrada. Když už jsem se radostí skoro tetelila a snové vize budoucích radovánek v lůně přírody s výhledem na horu Říp mě celou zalily jako horký vosk, nějaký kazisvět odklopil dveře do sklepa a z nich po stěně vyběhl ohromný pokoutník.

Tvář mi zbělela a oči získaly nezdravý výraz. Po výkřiku: „Tady jich ale je! Mají tu hnízdo a spoustu krásných kokonků! Pojďte se honem podívat,“ si toho už příliš nevybavuji. Snad jsem prchla. Snad jsem obešla líheň drobné zvěře šestimetrovým obloukem a pokračovala v prohlídce s výrazem zaskočeného pockerového hráče. Nevím. Mohu jen odpřísáhnout, že podívat se na roztomilou pavoučí drobotinu jsem se věru nešla a svou práci na budoucím odpočinkovém sídle jsem podmínila zničením toho ďáblova doupěte.

Trpím poloarachnofobií. Že to nelze? Ale ano, lze. Dlouhonohé „sekáče“ neboli „záchodové pavouky“ mám vcelku ráda a dělám na ně „ťuťu, ňuňu“. I křižáka jsem ochotná vzít na pár vteřin do ruky. Sklípkana v teráriu jsem schopná se zaujetím sledovat třeba hodinu, a snad bych ho jedním prstem pohladila, kdyby se zbytečně moc nehýbal. Ale pokoutníky z duše nenávidím.

Může za to traumatický zážitek starý asi tři roky. Zákeřný jedinec tohoto druhu členovců se vypočítavě ukryl do mojí osušky a nepřišel na nic lepšího, než se po jedné z koupelí vyděsit a pobíhat mi zmateně sem a tam po zádech a rukou. Spustila jsem odzbrojující řev a do koupelny mě týden nikdo nedostal.

Teď odmítám chodit do sklepení a garáže, odkud nevítaný froté návštěvník pocházel. Když už jsem donucena dojít pro šroubovák a není nikdo, kdo by vzal tento příšerný úkol na svá bedra, cesta tam a zpět mi trvá dvacet minut, jelikož se šinu podél zábradlí s představou, že na každém rohu čeká tisíc kamarádů, kteří přišli pomstít svého druha, jenž zhynul potupnou a nemužnou smrtí. V záchvatu paniky jsem ho ubila sprchovým gelem s vůní čajové růže a jasmínu.

Marně se snažím přesvědčit samu sebe, že nájezd rozlícených osminohů mě nepřipraví o život, kdyby se jim zachtělo mě napadnout. Marně posílám kajícné vzkazy po těch druzích pavoučků, kterých se nebojím, a snažím se přesvědčit ty zlé a ohromné pokoutníky, že to tehdy byla nehoda. Svého strachu z jediného plemene se již nikdy nezbavím.

Ale přece nenechám taková umrněná stvoření zničit báječné chvilky pohody při víkendových výpadech za chalupářským grilováním. Přinejhorším je ještě mohu zažalovat za duševní újmu a pak je od sebe odhánět rozhodnutím soudu o zákazu přibližování se k mé osobě na vzdálenost dvou metrů, což bude shodou okolností přesný výsledek součtu délky mé paže a onoho lejstra.

Ale nejspíš to nechám být. Snad mi někdy odpustí smrt kolegy, a já se jim budu moci směle postavit bez bázně a roztřesených rukou.

Autorka je publicistka