Chápu, že otázka, kam s odpadem, je celosvětový problém. Jenže vývoz jednou za čtrnáct dní množství odpadu nezmenší. Snad jen pomůže v tom, že pár jedinců si uvědomí, že tříděním odpadu se jim zmenší obsah popelnice. Takže při třídění odpadků mám nejenom dobrý pocit, že dělám něco pro životní prostředí, ale naší rodině tím pádem stačí čtrnáctidenní lhůta odvozu domovního odpadu.

Vynechám teď děsivou úvahu nad hrůzou, že někdo má poloprázdnou nádobu na odpad z důvodu vytvoření menší spalovny ve svém domě. Mnozí sousedé, kteří se nezdržují tříděním odpadu (možná za to může stále malá osvěta, možná ale spíš lenost a pohodlnost) k popelnici přistavují pytle naplněné různým odpadem. Proč ne, ať je odvezeno, co nepotřebují. Jenže…

Včera jsem nesla ještě poslední sáček se smetím před dům do naší popelnice a co nevidím! Modrý pytel s odpadky u sousedova domu se hýbe, šustí to v něm a spokojeně mlaská! Mrskající černobílý ocásek prozradil našeho zvědavého kocourka.

Obsah objemného igelitového pytle měl dobře zmapovaný. Rozházené a rozvrtané zbytky všeho možného už poházel kolem. Mlsný kožíšek jsem zahnala domů, aby při první příležitosti, jak se dalo čekat, zdrhl zpět za svou načatou prací. A šup čumáčkem do pytle. Nezbylo ho, než něco vymyslím, zavřít doma.

Uklidila jsem tu spoušť, co náš mazlík vyvedl a se strachem se otáčela nalevo, napravo, všude vystrčené popelnice do silnice a vedle nich žeň sáčků a igelitů nevalné vůně. Pro hladová nebo mlsná zvířátka kořist neodolatelná. S takovou budu zametat nejspíš půl vesnice. Na celou noc má náš kocourek zábavu. A myslím, že k takové hostině mu budou i další zvířecí obyvatelé vesnice ochotně ku pomoci.

„Prosím tě, to nevyřešíš, víš kolik tu běhá koček, jsou tu i kuny a potkani,“ bručel můj muž. Byla jsem z toho docela nešťastná. Jak zabránit zvířátkům, když cítí v odpadu lahůdku, aby si jí nevšímaly? Jedině tak, že jim znemožním k odpadu přístup. Ale jak, když ty zbytky od sousedovic večeře jsou v jejich rajónu? Zvířata neuhlídám, musím uhlídat odpadky.

Nakonec jsem zpola rozcupovaný odpadkový pytel z vedlejšího stavení nacpala do naší popelnice. A ty další z celé ulice schovala za naše vrata, kam náš dobře krmený, ale požitkářský kocour nemůže. Doufala jsem, že mě ráno vzbudí popelářský vůz a já odpad přenesu zpět do ulice. Musím se vzbudit, ať neřeším následující dva týdny, co se zapáchajícím odpadem od sousedů za našimi dveřmi.

Jen nevím, co si lidé ze sousedství o mně mysleli ve chvíli, kdy jsem odnášela jejich odpadky za naše vrata. To jsem naštěstí ani nestačila domýšlet, tak jsem se do akce „záchrana ulice před záplavou“ bez zábran pustila. Na čtrnáct dní mám klid. Ráno jsem ty popeláře totiž stihla.

Pryč jsou ty časy, kdy se odpad odvážel každý týden.

A co ta minulá doba, kdy jsme neprodukovali tolik odpadu jako dnes? Jsou sice mnohé vymoženosti moderní civilizace, kterých bych se nerada vzdávala, ale přesto mě napadá otázka: nežily naše babičky šťastněji? Jakoby platilo: méně věcí, více radosti a bezstarostnosti, více času, lepší vztah k přírodě a nakonec i k sobě navzájem.

Autorka je publicistka