Už se stmívalo a viditelnost nebyla ideální. Světla jsem měl zapnutá, ale cestu nijak zvlášť neosvětlovala. Když jsem musel na jedné z křižovatek zastavit na červenou, všiml jsem si, že můj levý světlomet záď přede mnou stojícího vozu osvětluje obvyklým způsobem, ale pravý ne. Hned mi to došlo: žárovka je v háji.

V tom okamžiku jsem měl dvě možnosti. Buď jet dál a doma to v klidu opravit, nebo žárovku na místě vyměnit. To by ovšem znamenalo částečně zablokovat křižovatku a značně omezit ostatní řidiče. Popojet kousek dál a zastavit nešlo, neboť se shodou okolností jednalo o poslední křižovatku před dálnicí, na které se, jak známo, stát nesmí. Nelíbila se mi ani vize, že budu případně sražen nějakým nepozorným řidičem.

Vzhledem k tomu, že levý reflektor byl v pořádku a pravý svítil obrysovým světlem, zvolil jsem první možnost a jel dál.

Druhý den jsem se vypravil do garáže žárovku vyměnit. Počáteční úkony, tedy odstranění krytu a vyjmutí konektoru ze žárovky, mi problém nedělaly. Pak se to ale zadrhlo. Žárovka je v reflektoru přidržována pružinou, kterou je třeba při výměně uvolnit. To mně ale vůbec nešlo. I po několika pokusech pružina držela jako přibitá.

Tady musím podotknout, že odešlá žárovka poctivě svítila již jedenáctým rokem a na vypovědění služby tedy měla nárok. Na druhé straně jsem si ale uvědomil, že její dlouhá životnost má i negativní dopad. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl nucen k častým výměnám, postup jsem neměl zažitý a začal tápat.

Pamětliv poučky, že když si člověk s nějakým zařízením neví rady, má se podívat do návodu k použití, nalistoval jsem si heslo „výměna žárovky“. Návod vypadal velmi podrobný a snadno pochopitelný. Zakletá pružina byla na obrázku znázorněna téměř v reálné podobě a způsob jejího uvolnění naznačen dvěma modrými šipkami, z nichž jedna směřovala nahoru a druhá dolů.

Teoreticky to vypadalo jednoduše, ale v praxi to mělo háček. Oba konce pružiny by možná šlo uvolnit podle šipek, ale pouze oběma rukama. Do inkriminovaného prostoru se však vešla ruka jenom jedna. A kromě toho ta druhá byla zaměstnána držením svítilny. Při snaze uvolnit pružinu jednou rukou, byť přesně ve směru šipek, pružina neúnavně odolávala.

Když už jsem s ní zápasil několik minut a stále bezvýsledně, napadlo mě, zda není v návodu chyba. Změnil jsem proto směr silového působení o devadesát stupňů a nezatlačil nahoru ani dolů, ale kolmo na pružinu. Již při prvním pokusu se oba konce poslušně uvolnily a dokončení výměny žárovky pak bylo otázkou několika vteřin.

Z uvedeného vyplývají dvě nepříjemné skutečnosti. Jednak je vidět, že návodům se nedá až tak úplně věřit, byť na první pohled vypadají jako zcela polopatické. A pak je to zjištění, že se člověk nemůže stoprocentně spolehnout ani na svoji vlastní paměť. Kdysi před lety jsem totiž už takovou výměnu jednou dělal, ale nezapamatoval jsem si to.

Doufám, že nová žárovka vydrží zase jedenáct let. Znamenalo by to, že se tímto problémem budu muset zabývat až v době, kdy nová žárovka nebude za koruny, ale za eura, na fotbal budeme chodit zase za Lužánky a nové nádraží bude sloužit k plné spokojenosti. To bude krása!

Autor je publicista