Zhubnout? Zhubnout chce občas každá, ať tlustá nebo tenká, protože žádná dáma není tak štíhlá, aby nemohla vychrtnout ještě o trochu víc.

Modelky plující s úsměvem po molu o tom vědí své, svůdně vyvracejí své kostlivé pánve, mají nohu číslo čtyřicet, v pase devětapadesát, váží šestačtyřicet a měří metr dvaaosmdesát a šíleně si hlídají linii, která je nelidská. Ivana Christová v jednom televizním pořadu vzpomínala, jak jí kdysi coby čerstvé štíhlounké miss bylo doporučeno, že má výrazně zhubnout. Obědvala zelený salát zakapaný citrónovou šťávou a jeden banán rozmixovaný v džusu byl její kalorickou zásobou na dva dny. Bylo mi jí líto. Ráda jím. Ivana Christová také ráda jí, ale až nyní, kdy už není modelkou, nýbrž když se už zase stala člověkem. A ani teď prý to s konzumací nepřehání.

Známe to asi téměř všechny, i když nechodíme po molu. Pozor na jídlo! Falda na břiše dovede vytočit, zadek nebezpečně ční. Podívej se, jak vypadáš! Tři kila navíc! To jsou ty prázdniny (Vánoce, stresy, roky, svody). Zhubni, potvoro! Nezasloužíš si, ty špeku, reprezentovat mou jedinečnost! Co si myslíš, ty přetékající tvare, že se kvůli tobě nevejdu do svých milovaných šatů (sukně, džín, kombinézy)? To tedy ne! Tuku, dolů! Ustup mi z cesty, špekane! Já jsem tu paní a nařizuji ti: Zredukuj se!

A tak to začne. Z nespolehlivého těla se stává nepřítel a z jídla hřích. Ty jíš – a vůbec se nestydíš?! Jen pohleď pravdě do očí! Těstoviny 366 kcal, eidamská cihla 267, hranolky 530, salám turistický 355 a i ta šunka, mrška, 429. Ještě tak kuřecí maso (127) či filé (74), vida, okurka (15), to bude moje kamarádka. A rajčátko budiž velebeno (25). Sádlo (895) však nikdy a čokoládu (534) až napřesrok. Jé, a co je to tady, že to má nulu kalorií? Aha, tak to je voda.

Vodu můžu, cvičit musím, hubnoucí tabletky si přikoupím, ať to jde rychleji, ať už, kruci, zhubnu, ten hlad je k nevydržení, už se těším, až si zase dám svíčkovou s brusinkama. Fuj, styď se, takhle se demoralizovat - když tě honí mlsná, skoč na váhu, a vida! hned tě chutě přejdou, otylko. Máš tam zeleninový talíř a dělej, ať nepřijdeš pozdě do tělocvičny!

A jak tak běžím do toho fitka (posilovny, aerobiku), přemítám, kolika tělesných trestů se mnohdy takové ubohé (nevinné) tělo zavřené do hladomorny dočká, než je zase uznáme za své a ucházející. Kolik času, námahy a drsné vůle ta shozená kila stojí.

Napadlo mě tak najednou, milé dámy, že vrazit tuhle urputnou energii, neutuchající sebekázeň, dřinu a strategické mistrovství do čehokoli jiného, byly bychom hvězdy. Super manažerky, olympijské vítězky, vědkyně či slavné pěvkyně, virtuózní řidičky nebo úžasné maminy.

Úspěch by se dostavil, o tom není pochyb. Kdyby se všechny ty hubnoucí slečny a dámy spojily a veškerou tu svoji energii, kterou věnují své chrtí linii, nasměrovaly třeba na boj za čistotu vod, tak tu ve střední Evropě pijeme z potoků.
Jenže my hubneme a hubneme a hubneme a ustrašeně počítáme kalorie.

Tajná i veřejná válka o každý gram špeku dál zuří v dámských kuloárech a plní stránky ženského periodického čtiva.
Bitvy se vedou dokonce i v kavárnách, kde si to dáme „bez šlehačky“, i v tělocvičnách na mučících strojích.

A proč vlastně? Nevíte někdo? Nestálo by za to vypátrat, KDO si tuhle habaďůru na nás vymyslel?

A potom společně a svorně zvolat: Ať žije věstonická Venuše!

Autorka je publicistka