Vše začne tím, že si řeknete: Jenom to tak trochu setřu. Přerovnám. Uspořádám. Drobet vyleštím. No! Smetu.
Když už to dělám, že by také pod postelí a za ledničkou? A jak dlouho jsme už nebyli nahoře na knihovně? Ouha! Shora je vidět prachem ochlupený lustr. A je to tady a vy jste chyceni.

Neboť, pohlédnete-li kamkoli, odhalujete nové a nové znepokojující skutečnosti. Čím déle zkoumáte, tím více objevujete. Ne, nelze zůstat u prvoplánových projektů. Vaše obydlí žádá si úklidu hloubkového.

Támhle již zmíněný archivní prach, onde gratinovaná mastnota, tuhle zkamenělé mýdlové usazeniny, zde skví se vodního kamene květ. A co tu číhá v koutě? Aj! Prachový chuchvalec. Těmto útvarům se odborně říká kočky. „Či, či,“ volám tedy lichotivě, „půjdeš na lopatku!“ „Mňau?“ otázala se šelma. Prsk! vzepřela se vzápětí a prudce uskočila, odváta proudem vzduchu. Jen počkej, micko! Skáču po předsíni. A už tě mám!

Byt pochopil, že se cosi děje a nastražil se. Když boj, tak boj! „Nedám se,“ prohlásilo usazené mýdlo kategoricky, „bydlím zde s vámi již tak dlouho, že tu mám stejné domovské právo jako vy!“ „A já,“ dal se slyšet starý prach, „já pamatuju ještě víc. Mne přece nemůžete jen tak setřít!“

A tak Bleštíček, Pracholap, Mr. Blankyt a jiné čističe vychvalované v reklamách sice dělají, co mohou, ale jejich protivníci, za léta vycvičení v pasivní rezistenci, nehodlají ustoupit a používají nečistých fint. Nehty se lámou, záda bolí a velmi silná slova se derou skrze zaťatý chrup. Já to však nevzdám, mastní špinavci! Neschovávejte se, zbabělci, stejně vás dostanu!

A pak – přijde ta slavná chvíle. Bože, sestup na zemi a napij se vody z naší toalety! Kachlíky září, koupelna voní, sporák si vrní, trouba jak vyčištěný chrup, skříňky sám lesk, nikde ani prach, záclony jak sníh, lustr jako lusk a zrcadlo dokonale zrcadlí.

Dokonale odráží jakousi ubohou, špinavou, uprášenou, rozcuchanou, zdivočelou bytost, podobnou člověku jen tím, že dosud ještě vlastní doklady totožnosti. Bytost, která se rozhodně a honem půjde osprchovat.
No jo! Ale do koupelny?! Do té nablýskané svatyně? Cákat vodou, považte, cákat na podlahu, lézt uprášenýma nohama do čisté vany?!

Znaveně tedy usedám. Ale na sedačku s vypraným přehozem?! A vařit či péct cokoli přízemně jedlého ve vypulírované kuchyni?
Ne! Nikdy!!! Musíme pryč, vzkřiknou mimoděk má ústa. Pryč, daleko, kamkoli, zachránit tento úžasně naklizený byt před sebou samými!

„Nikam nešlapte a nic neposkvrňujte!“ volám zoufale na ostatní členy domácnosti. „A víte co, pánové? Sbalte si věci!“
Bydlíme nyní v lese, v chatrči z voňavých smrkových větví, které nám naši spoluobčané občas odkrádají. Tu a tam, ale to jen tak ze sportu, posbírám před doupětem spadané šišky a odmetu jehličí modřínu.

Les k nám konejšivě promlouvá a my v něm spočíváme. Občas se zajdeme podívat na náš uklizený byt. Projdeme pokoji, kuchyní a koupelnou, užijeme si to, ale vzápětí rychle vycouváme, abychom si nenanosili. Člověk neví, kde se otře či mimoděk opře. A co kdyby někdo z nás vytrousil jehličí či suchý list?

Autorka je spisovatelka