Byli jsme mladí, komunismus se pomalu hroutil pod vahou svých myšlenek a my dostávali křídla. Učitelky–dozorkyně na nás o přestávkách křičely: „Děcka, nelítejte!“ a kdo moc lítal, dostal facku. I já jednou dostal, až mi odletěly brýle: v tomhle ohledu jsem byl typické Husákovo dítě, šilhal jsem tak, že mi češtinářka jednou řekla, že se jí ze mě točí hlava.

Nejvíc mě na základce bavil dějepis a moje znalosti byly často skutečně ohromující. Například můj buržoazní prastrýc Josef se mě jednou zeptal, jestli pak vůbec vím, kdo byl první československý prezident, a když jsem mu odpověděl, že Klement Gottwald, zesinal a chytnul se za srdce. Pak se někam odpotácel, a když se vrátil, držel v ruce zaprášený portrét T. G. Masaryka a sípal: „Tohle je náš první prezident, proboha!“ Já jsem se jen usmál a s pionýrskou bezelstností jsem odpověděl tak, jak nás to učili ve škole: „To jó, ale Klement Gottwald byl náš první DĚLNICKÝ prezident.“ Oba starci přede mnou se znatelně roztřásli, prastrýc Josef lapal po dechu, polykal jakési prášky a šeptal: „Jak dělnický? Víš ty vůbec, že se Masaryk učil zámečníkem?“

Nechápal jsem jeho rozčilení, ani to, proč se nemám ptát na našeho prvního zámečnického prezidenta naší dějepisářky. Nechápal jsem zkrátka politické souvislosti, a když mě zvolili předsedou pionýra, měl jsem velkou radost, jenže tatínek řekl: „No to se máš čím chlubit, že seš náčelník Hitlerjugendu!“ A já nevěděl, co to znamená, a on řekl, že to znamená, že „budu viset na lucerně“, až se to obrátí, až komunisti „půjdou od válu“, ale že to nesmím nikde říkat.

Vyrůstal jsem v době plné neporozumění a také velkých nespravedlností. Například jednou přišla ruštinářka před prověrkou do třídy a řekla: „Ruce vzhůru.“ Nikdo nic nechápal, ale protože byla v lidových milicích, všichni jsme je radši zvedli. Dlaně popsané taháky se mezi těmi ostatními skutečně vyjímaly. Ruštinářka si majitele inkriminovaných rukou zapsala a řekla, že mají za pět. Marně jsem se snažil vysvětlit, že to není spravedlivé, že mám v dlani tahák do matiky a ne do ruštiny, to není azbuka, ale algebra, soudružko, načež mě ujistila, že mě nemine pětka ani z matematiky. Ruštinářku jsme všichni nenáviděli, naštěstí nám to vynahrazovala soudružka fyzikářka, do které jsme byli všichni zamilovaní a která nám v přiléhavém kostýmku z Tuzexu vyprávěla o rovnoměrném přímočarém pohybu.

Puberta s námi cloumala a před hormony se nebylo kam schovat, dokud jsme jednou nezjistili, že pod naší školou je obrovský protiatomový kryt. Byla tam dokonce i polní nemocnice a velký sklad plynových masek. Pamatuji si, jak nás tam tehdy v tom sklepě ovanul chlad studené války. A někdo říkal, že do toho krytu se všichni stejně nevejdeme, že tam budou smět jen komunisti a školník, a někdo zase říkal, že je to jedno, že kvůli Černobylu stejně všichni zmutujeme. Ale zatím mutoval jen Kučera.

A pak přišla revoluce a naštěstí se obešla bez luceren a učitelky nám ze začátku vyhrožovaly, že kdo bude nosit trikoloru, dostane dvojku z chování a nedostane se na gymnázium, a pak nám už za pár týdnu vykládaly o demokracii, svobodě slova a o tom, jak náš první prezident byl T. G. Masaryk, jezdil na koni a kynul národu. Vzpomínám, jak jsem se přihlásil a řekl, že Masaryk byl zámečník a učitelka se začervenala a řekla: „Vidíš, to sem ani nevěděla.“ A dala mi jedničku.