Vstoupit na burzu bylo snadnější než rozměnit drobné na výherní automaty. Pán v burzovní společnosti se mi sice snažil vysvětlit něco o rozložení rizika, ale já místo toho před něj rozložil svých třicet tisícovek a vyslovil jméno akcie. Pár týdnů se nic zvláštního nedělo. Jen v noci jsem nemohl spát. Nejen kvůli očekávání dalšího obchodního dne na burze, ale hlavně kvůli tomu rozpáranému polštáři.

A pak jednoho dne vystřelily moje akcie vzhůru jako splašená rachejtle. Bylo to úžasné! Každý den jsem on-line sledoval, jak skvěle si společnost vede, jak neodvratně bohatnu. Zpočátku bylo poněkud obtížné zvyknout si na to, že moje investice za den na burze posílila zhruba o můj týdenní plat. Začal jsem být drzý k nadřízeným a v pracovní době dráždil kolegy vybíráním luxusního nábytku na internetu.

Pak ale přišel třináctý duben, mezinárodní den skromnosti. Opět jsem si ráno ke kafíčku a křupavému pečivu otevřel aktuální přehled své akcie a vyvolal si graf růstu svého „portfolia“. Místo toho jsem si ale vyvolal menší infarkt myokardu. Křivka mé akcie mi před očima stékala z obrazovky počítače jako rozteklá zmrzlina a já najednou viděl, že to velké červené číslo vpravo dole není dnešní datum, ale aktuální hodnota mého jmění. Bylo jasné, že si za to nekoupím nábytek ani do pokojíčku pro panenky. Do toho mi ještě přišla esemeska od kamaráda: „Ty vole, stihnuls to prodat? Já jo.“ Proklel jsem celé kapitalistické zřízení i hnusné spekulanty z pražské burzy. Akcie už neměly kam padat, tak jsem si je nechal na památku. V burzovní společnosti mi nabídli vstup na jiné slibné burzy a dolarovou půjčku.

Vrhnul jsem se rovnou do divokých peřejí Wall streetu a předchozí ztrátu se pokusil dohnat nákupem akcií portorikánské hypoteční banky a také jakési americké telekomunikační firmy, obě se složitým názvem ale jednoduchou matematikou. Banka v Portoriku byla v krizi, ale po přepočítání hypoték se už brzy mělo ukázat, že je vlastně v zisku. Telekomunikační firma zase čekala na spojení s velkým strategickým partnerem. Kurz obou tak měl už brzy vystoupat na oběžnou dráhu. A skutečně, už za pár měsíců se ta jedna portorikánská akcie prodávala za dvojnásobek. Byl jsem spokojen, rozvalil jsem se v koženém křesle a zapálil si doutník. Ale jen do chvíle, než jsem si všimnul, že celková hodnota mých portorikánských akcií je asi dvacet dolarů.

Ukázalo se, že banka zřejmě přepočítala nejen hypotéky, ale i své akcie a zjistila, že obojího vydala nějak moc, a tak mi za každých mých padesát akcií dala jednu novou, hezčí. Také graf telekomunikační firmy připomínal spíše orientační plánek nějaké černé sjezdovky. Místo, aby se společnost spojila s velkým strategickým partnerem, takticky se rozdělila na několik menších společností, z nichž většina okamžitě zkrachovala.

Začal jsem zvažovat nejen odchod z burzy, ale i z tohoto světa. Když jsem se ale ještě naposled díval na své smutné portfolio, zjistil jsem, že se kurz mých českých akcií s vytrvalostí horolezce vydrápal zpět na burzu a začíná vzpomínat na svoje nejlepší časy.

Neváhal jsem. Šel jsem do burzovní společnosti, všechno prodal a všechno vybral. Pán z burzovní společnosti shlédl můj tříletý zápas na burze, podal mi ruku a bez náznaku ironie řekl, že patřím k těm úspěšnějším obchodníkům s akciemi. A pak mi vysázel třicet tisíc.