Příběh muže, kterému zničil život alkohol, příběh, který mi pan Karel začal bez varování vyprávět na lavičce v parku. Slovo má pan Karel.

„Problémy s chlastem jsem měl v podstatě už od útlýho věku, kámo. Jednou jako malej jsem si hrál v kuchyni, vrazil jsem do nohy od stolu, na kterým stála otevřená flaška od piva. Převrátila se, skutálela se, celýho mě polila, a nakonec mi spadla na hlavu. Málem mě to tehdy zabilo. Možná už tehdy jsem si uvědomil, že alkohol je fakt nebezpečnej. Hele, nebylo by cígo?“

„Ne. Co bylo dál?“ řekl jsem. Byla mi sice zima, ale zajímalo mě to. „No, pak přišla puberta, první mejdany a chlastání s kamarádama.“ „Zachutnalo vám to, co?“ „Ale prdlajs. Ze začátku mi to vůbec nechutnalo, nechápal jsem, co na tom všichni maj, bylo to hořký a hnusný a zvracelo se po tom. Člověk se motal a blábolil úplný kraviny. Kamarádi mi říkali, že se to poddá, ale – .“ Pan Karel se odmlčel. „Ale co?“ zeptal jsem se netrpělivě. „Ale nepoddalo, no. I když jsem se fakt snažil, pít jsem se prostě nenaučil. A tak jsem nepil.“ „Tomu nerozumím,“ řekl jsem, protože jsem vážně nerozuměl.

„No právě. Nikdo tomu nerozuměl. Všichni si mysleli, že jsem nudnej a holky se mě ptaly, jestli nejsem šáhlej. A najednou mi bylo osmnáct a já si s hrůzou uvědomil, že nepiju a že už se ani nemůžu vymlouvat, že nejsem plnoletej.

V hospodách jsem se dostával do konfliktů s číšníky při objednávkách minerálky, kazil jsem oslavy, všechny přípitky, Vánoce, silvestry a pátky. Nejdřív se mi všichni v okolí snažili pomoct. ‚Hele, Karle, tak si dej, neblbni. Aspoň panáka,‘ říkali mi. Snažil jsem se vymluvit, že mi není dobře, ale nabídli mi zdravotního panáka. Říkal sem, že už fakt musím jít, ale nabídli mi panáka na cestu. Říkal sem, že mám strach, že mi bude blbě, ale nabídli mi panáka na kuráž.“

„A to jste se nepokusil s tím něco udělat?“ zeptal jsem se. „Ani bych nespočítal, kolikrát jsem se snažil začít. Jenže pokaždé mi to dlouho nevydrželo. Kolikrát jsem si koupil flašku a zařekl se, že tohle bude moje první, že s tím konečně začnu, ale pak jsem ji vždycky vylil do záchodu. Žena při mně dlouho stála. Styděla se sice mě kamkoliv brát, protože jsem se prý nedokázal bavit, ale nejdýl ze všech věřila, že se jí podaří mě změnit. Posílala mě pořád někam do hospody, ale když jsem každej den chodil domů úplně střízlivej, ničilo ji to.

Snažil jsem se jí vysvětlit, že s tím nemůžu nic dělat, že si nemůžu pomoct, že mi to nechutná. Sliboval jsem jí do nekonečna, že s tím něco zkusím udělat. Ale bylo to pořád dokola. Pořád jsem jen sliboval. Žena brzy vzala děcka a odešla k matce. Za pár měsíců jsme měli první stání. Vzal jsem si dobrýho advokáta, ale bylo to beznadějný. Barák, auto, psa i děti dostala ona. Pak už to šlo se mnou z kopce. Z práce mě vyhodili, když jsem se neopil na jednom důležitým firemním večírku. Šéf si mě zavolal a řekl: ‚Tohle byla poslední kapka, Karle. Málem jsme tu zakázku nedostali, člověče.‘

Jinou práci se mi už najít nepodařilo. Když se mě na pohovorech ptali, proč jsem odešel z předchozího zaměstnání, odpověděl jsem po pravdě, že to bylo kvůli alkoholu. Rychle mi došly peníze a neměl jsem kde bydlet. Skončil jsem mezi bezdomovcema. Jenže ani tady jsem se svým přístupem moc nezapad. Když několikrát odmítnete pozvání na krabicový víno nebo okenu, začnou být lidi podezřívaví. Kamkoli jsem pak přišel, zavírali přede mnou víka od popelnic a odplivovali si. Dneska mi už nikdo ani vajgl nepodá a tuhle lavičku mi už dvakrát zapálili. No jó, alkohol je svině. Může ti zničit život, kamaráde. Hele, nebyly by dvě korunky na kofolu?“

Neměl jsem drobné, a tak jsem šel pryč. Nemusíte mi to věřit, ale ten příběh mě fakt dost vzal. Musel jsem si jít dát někam panáka.