ZDENĚK HROMÁDKA

Jsem zcela bdělý ve své pracovně. Částečně se snažím pracovat a částečně přemýšlím nad metodami, kterými bych si mohl spánek opět přivodit. Mohl bych si číst. Ale nikoli knihu, do které bych se začetl a ponořil se tak namísto spánku do příběhu. Nejlepší budou noviny. Věcné zprávy – to je ono.

Čtu kvanta článků, kvanta novin, a dokonce i články z novin starých a velmi starých. Ale nepomáhá to. Články, které mě měly uspat, mě naopak dráždí a znepokojují. Dokola se v nich omílají témata spojená s Lisabonskou smlouvou – Václav Klaus, Česko ve vztahu k Evropské unii a neuvěřitelné obstrukce s ratifikací dokumentu schváleného vládou a parlamentem…

To není moc dobré čtení na dobrou noc. Hledám tedy takovou rubriku, která ve mně nebude vzbuzovat nepříjemné myšlenky. Zkouším počasí, ale to také nepomáhá: „Mračna nad Evropou“, „Ochlazení v Česku“ . Nebudu tedy číst. Raději budu přemýšlet. Mám strach, že to nezabere. Jak už to tak při nespavosti bývá, myšlenky se vždy nutkavě vrátí k nepříjemným tématům.

Přemýšlím. Kdybych měl svůj postoj k Evropě znázornit pozicí na škále, jejíž dva extrémní póly představují na jedné straně evropanství (nebo ještě lépe světoobčanství) a na druhé straně nacionalismus, stál bych jednoznačně na straně evropanství či světoobčanství. Přesto si vzpomínám na jistou formu vlastenectví, kterou jsem bezděčně prožíval jako dítě. Když jsem byl malý, cítil jsem vždy příjemné pocity, když se naše země blýskla před ostatními evropskými státy – když se tehdy ještě Čechoslováci něčím proslavili.

Dnes mám pocit, že se Češi na evropské úrovni proslavili opravdu významně. Bohužel je to sláva poněkud truchlivá – čím dál víc lidí nás má za blbce. A jak vyplývá z některých signálů ze Slovenska, je docela možné, že v tom opět nebudou Češi úplně sami. Vždycky jsem si myslel, že nás proslaví třeba ocel, polymery nebo nějaká chytrá hlavička… A nakonec to skutečně je chytrá česká hlavička – hlavička státu.

Nikdy bych se neodvážil diagnostikovat duševní stav prezidenta, ale v souvislosti s jeho dlouhodobým působením na české i mezinárodní scéně se mi na mysl neustále dere hypotetická otázka: co mohou občané dělat, když se v nějaké významné mocenské funkci nějakého hypotetického demokratického státu objeví člověk, u kterého se projevuje duševní porucha? Co mohou dělat hypotetičtí voliči, kteří si zvolili své hypotetické zástupce a společně s nimi bezmocně (připouštím, že mnozí i s nadšením) přihlížejí, jak hypotetický psychopatický diktátor jde proti ústavě, vládě a parlamentu a zneužívá své funkce k činům, ke kterým nemá pravomoc?

To je taková typická znepokojivá otázka, která jitří mysl a stojí v cestě klidnému spánku. Jiná by mohla znít: jak se postaví čeští politici k svévolnému jednání prezidenta, který má tak ohromnou popularitu u mas? Postoj předsedy sociální demokracie je dostatečně výmluvný: využijeme populistické nacionalistické struny ve svůj prospěch.

Přemýšlím, že by bylo nejlepší všechno to zaspat. Ale to právě nejde.

Autor je publicista