A tak jsem obeslala i několik call center. Inu, proč bych to neudělala? Špatná práce to asi není, tak co si mimo písmenek nevydělávat i hláskami?
Netrvalo to dlouho (což potěšilo) a byla jsem skutečně pozvána na konkurz (což potěšilo více) do hlavního města Prahy (což potěšilo nejvíce, jelikož cesta byla slučitelná s návštěvou přítele).

Jela jsem tedy, našla budovu, byla jsem uvedena dovnitř. A tam jsem spatřila své případné budoucí pracoviště. Byla to přesně taková ta místnost, plná jednotlivých oddělených anonymních kójí, jaké jsou k vidění v amerických filmech a seriálech. To z nich se rekrutují masoví vrazi v „CSI jedno jaké velkoměsto“ a Myšlenkách zločince, zneuznaní úředníčci v komediích, sebevrazi v dramatech a rebelové proti pěšáckému systému ve sci-fi. Co bych lhala, už po minutě jsem měla depresi. A když jsem po vkročení do konferenčního sálu z té líhně uslyšela nadšený potlesk, kterým se zřejmě telefonisté burcovali, deprese se proměnila v strach.

Začalo náborové školení. Představili jsme se a sympatické pracovnice nás uvedly do obrazu. Hned v úvodu mi zhatily mou naivní představu, že by se přeci jen mohlo jednat o průzkum a vyplňování dotazníků. Kdepak. Tvrdý prodej. Zachvěla jsem se. V následující hodině byly rozcupovány i mé sny o výši příjmu, všude čpěl byznys, všichni kolem mě se tvářili zapáleně a účastně.

V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o člověku, kterému se říká supervizor (odposlouchává hovory a pomáhá zlepšovat obchodní strategii = vyrábí z individualit plně monitorované stroje na bezchybný prodej), chvěla jsem se jako osika. O přestávce jsem šla s dalšími účastníky ven na cigaretu.

Tam jsem ho spatřila. V jedné kóji stál mladík. Na uších měl sluchátka a velice energicky hovořil. V očích se mu leskl zápal, který hraničil s divým výrazem. Kolem kroužil supervizor, tvářil se vítězně. Byl to on. Výborný prodejce. Týmový hráč. Ten, co s ostatními tleská. Můj vzor. Zpracovaný jedinec.

Měla jsem jasno. Dokouřila jsem cigaretu, vrátila se do budovy Velkého bratra, oznámila náborantce, že se toto povolání neslučuje s mým životním postojem a odkráčela do slunného dne.

U přítele jsem se ze všeho zdrceně vyzpovídala. „ Já věděl, že se ti to nebude líbit,“ chlácholil mě. „A to si představ, že někteří ráno cvičí nebo mají pokřiky utužující týmového ducha,“ dodal ještě. „To ne…“ zašeptala jsem nevěřícně a vzedmula se pýchou, že jsem unikla orwellovskému světu velkého šťastného týmu.

Brzy nato jsem dostala místo recepční v našem malém městě. Svatý klid a příjemní lidé. Široko daleko nikdo netouží po tom, abych si za odměnu tleskala nebo něco vykřikovala. Budu sedět za okýnkem, usmívat se ve své svaté individualitě, vydávat klíče a prodávat doplňkový sortiment. Občas zvednu telefon a vyřídím hovor. Žádný byznys, žádné přemlouvání, ten druhý mě bude chtít slyšet sám. A i když mi na účet nebudou chodit závratné částky, domů půjdu pokaždé spokojená, se sebevědomím zdravým a nezmanipulovaným supervizorem.
Budu svobodná, svá a hlavně… šťastná, šťastná, šťastná.

KATEŘINA MUSILOVÁ