Vždy vyšplhal na hromadu polen, z ní skočil na střechu, po ní šel ke schodům na zahradu a dírou v plotě zmizel. Když se druhý den neobjevil, nikdo se nedivil.

Jednou zmizel na celých deset dní. To už se nám začaly honit v hlavách černé myšlenky, ale on zase přišel a dělal, jakoby nic.Tentokrát se ale po deseti dnech neobjevil a nepřišel ani po měsíci. A tak jsme dospěli k závěru, že ho někdo otrávil, zastřelil nebo přejel.

Po dvou měsících bylo rozhodnuto, že se pořídí kocour nový. „K čemu to bude dobré?“, protestoval jsem, „zase někam zmizí a tak to můžeme opakovat donekonečna.“ Moje námitka ale nebyla akceptována a nový kocour byl zamluven. Odběr byl stanoven na konec srpna, neboť se čekalo, až trochu povyroste.

Zatím nám jeho majitelka poslala alespoň fotografii. Tvářil se na ní jako ruský šlechtic. „Vypadá jako Puškin,“ pravil jsem naštvaně, „budeme mu říkat Alexandr Sergejevič.“ A pak se to stalo.

Jednoho krásného letního dne se ze dvora ozvalo podivné psí vytí. Když jsem šel zkontrolovat, na jakého vetřelce náš hlídač upozorňuje, uviděl jsem na střeše kočku.

Nepoznal jsem ji. Nebylo by to poprvé, kdy k nám zašlo cizí zvíře, ale vždy záhy uteklo. Toto ale zůstalo a zamňoukalo. Záhy mně to došlo – Ferda se vrátil. Nemohl jsem ho poznat, protože byl poloviční. Někdejší dobře živená šelma byla kost a kůže.

„Máš hlad, že?“ položil jsem zbytečnou otázku a utíkal pro jídlo první pomoci. Ferda býval vždy vybíravý a stravování byl pro něho obřad. Teď hltal jako blázen a miska granulí v něm v mžiku zmizela, přestože byly pro psa, neboť kočičí už dávno nebylo pro koho kupovat. Když popošel ke druhé misce, aby se napil, bylo vidět, že taky kulhá.

„Tys to dopracoval, stál ti ten výlet za to?“ zeptal jsem se zvířecí trosky. Neříkal nic a když jsem ho chtěl pohladit po hlavě, což míval rád, ucukl, jako kdyby očekával ránu. Když se nasytil, lehl si a usnul.

Pes k němu jednou přičichl a když ho poznal, přestal si ho všímat. Když se obyvatelstvo domu vzpamatovalo z šoku, že kocour žije, vystřídala prvotní nadšení nutnost řešit problém, co se zamluveným kotětem.

Starý kocour se dal brzy dohromady a když přinesl čerstvě ulovenou myš, všechny napadlo, že by podobně mohl skončit i Alexandr Sergejevič. Majitelka kotěte však trvala na předání, a tak se i stalo.

Údajně tříměsíční zvíře vypadalo jako trochu větší myš a mělo nemocné oči. Navíc nás hned první den doběhlo, když předstíralo apatii a při první naší nepozornosti uteklo z uzavřeného prostoru, neboť bylo tak malé, že podlezlo branku.

Naštěstí se zase nechalo chytit a zavřít do svého příbytku. Pes s kocourem na opečovávaného mrňouse žárlí a sledují ho přes plot se zjevnou nevolí. Jejich společná zloba je natolik sjednotila, že spolu začali spát v psí boudě. Kdyby to nebyli oba kluci, možná bychom se dočkali i kočkopsa.

JIŘÍ SMUTNÝ (autor je publicista)