V mluvě mých kamarádů a známých sousloví Žít Brno popisuje ony drobné absurdity a události, které jsou právě pro Brno tak typické.
Žít Brno tak může znamenat například urputnou snahu odečíst přesný čas z orloje na náměstí Svobody. Brňané už se o to pokoušejí přesně rok a ačkoliv jim město při slavnostním odhalení novodobého monumentu rozdávalo návod, dodnes to umí málokdo.

Téměř každý ale naopak umí barvitě popsat, co přesně mu orloj připomíná. Primátor Brna Roman Onderka sice první narozeniny hodin oslavil přirovnáním orloje k Eiffelově věži, v Brňanech ale kus černého mramoru rozhodně vyvolává jiné asociace než ladně rozkročenou pařížskou věž. Žít Brno také znamená neustálé soutěžení s Prahou, které je terčem četných vtipů na moravské straně a okázalé ignorance na straně české. Ať už bereme toto soupeření spíše s nadsázkou, nebo smrtelně vážně jako zmíněný primátor Onderka, který s oblibou Brno označuje za největší město v zemi, jedna věc je po tomto týdnu jistá. Brno zvítězilo. A tentokrát v oblasti více než důležité, v architektuře.

Máme totiž Kaplického blob. Co na tom, že se chobotnice mnohonásobně zmenšila, její chapadla se nezarývají do pražské půdy a místo knih nakrmí svoje útroby lidmi čekajícími na autobus. Je to zkrátka blob a máme jej dřív než Praha. Po jeho slavnostním otevření za účasti desítek lidí jej sice znovu obkroužila páska se zákazem vstupu, ale nevadí. I otevírání nedokončených staveb je tak trochu způsob, jakým se dá Žít Brno.

Bohužel už si můžeme jenom domýšlet, co by na konečné provedení svého návrhu řekl zemřelý architekt Jan Kaplický. Možná by jej ale uchlácholil fakt, že Letná a Lesná se liší jenom jedním písmenem.

Žít Brno znamená procházet se po městě, kochat se architekturou a pozorovat, kde všude se co opravuje. Vyhledat si zkratky, které člověku pomůžou ke snadnějšímu protančení městem mezi rozkopanými chodníky. Naučit se hbitě ohýbat při podlézání pásek a ignorovat cedule zakazující vstup. Brňané, kteří si na tuhle disciplínu zvykli a nemůžou bez jejího provozování žít, se nemusí obávat. Oprav v centru města totiž opět přibude. A nemá cenu přemýšlet nad tím, jestli jsou všechny ty věčné opravy opravdu nutné, jestli by nemohli dělníci pracovat rychleji a jestli je nezbytné zavírat vždy ty klíčové ulice a vždy v tu nejnevhodnější dobu. Člověku zbývá jenom věřit, že ti, kteří o opravách rozhodují, vědí, co dělají.

Aby celý glosář nevyzněl příliš negativně, chtěl bych čtenáře ujistit, že mám Brno rád a ačkoliv se z něj právě po několika letech stěhuju, bude těžké na ně zapomenout. Mezi mnou a Brnem vznikl ten druh lásky, který nejlépe pochopí fanoušek věčně druhé Slavie nebo fanoušek fotbalového Liverpoolu, který už dvacet let nezažil velké vítězství. Je v tom to krásné hýčkání si pocitu, že objekt vaší lásky nebude nikdy nejlepší, první, největší nebo nejkrásnější, ale má spoustu jiných na první pohled snadno přehlédnutelných vlastností, které tuhle pozici věčně druhého města vyvažují.

A Žít Brno může znamenat i uvědomění si téhle situace, smíření se s ní a snahu poctivou a vytrvalou prací kultivovat město, které nikdy nebude první, ale pro mnoho lidí zůstane navždy tím jediným. A je to tak dobře.