Start určitě neměl jednoduchý. Koalice ze čtyř stran se dává vždy hůře dohromady než ze dvou a toto silné lákadlo od počátku existovalo. Sociální demokraté se prostě mohli domluvit s vítěznou ODS a společně vládnout městu. ČSSD ostatně během dlouhých let, kdy občanští demokraté magistrát nerušeně řídili, nikdy nefungovala jako normální opozice. Křesla v městských firmách zřejmě tehdy kritický potenciál levicových politiků vyčerpala. Jediný, kdo byl skutečným oponentem rady, byli tehdy zelení.

Romanu Onderkovi lze přičíst k dobru, že se touto pohodlnou cestou nevydal a povedlo se mu uzavřít spojenectví s velmi odlišnými partnery. Chtělo to odvahu.

Sýčci od začátku věštili, že se Brno kvůli tomu řídí do katastrofy. Že nová garnitura se v řízení města prostě nevyzná. Že je něco zcela jiného kritizovat a něco zcela jiného udržovat věci v chodu, natož budovat nové.
Dnes lze říci, že sýčci neměli pravdu. Správu věcí veřejných si díky tomu vyzkoušela nová generace politiků. Takže nabídka a kvalita na brněnském politickém tržišti zřetelně vzrostla.

Onderka jistě udělal celou řadu problematických kroků. Od milostné aférky s kolegyní až po populistickou inklinaci ke sportovním fanouškům a bývalému zpěvákovi neofašistické skupiny. Žádný velký průšvih se ale nekonal.

Zato občanské demokraty dostihl z minulosti problém obrovských rozměrů. Úplatkářská daň jeden a půl procenta z každé městské zakázky. Teď se tváří, že se jich to vlastně netýká. Tím jen potvrzují, že město potřebovalo změnu jako sůl. Na vysvědčení za ni tým na magistrátu dostává velkou jedničku.