Není dobrou vizitkou pro žádnou zemi, když z ní odcházejí lidé. Řekl bych dokonce, že je to pěkná mezinárodní ostuda. Už za první republiky spousta Čechů a Slováků hledala štěstí v Americe. Za totality zase opouštělo zemi mnoho kvalifikovaných lidí, kteří tu nemohli rozvinout své schopnosti a talent. Jiní zase nemohli snést zločinný systém, který ničil nejen charaktery, ale často šlo i o život. Země byla ochuzena o to nejlepší, co měla.

A teď zase Romové: sametová revoluce nastolila jemné mravy a zdálo se, že soužití všech se všemi bude skvělé. Společnost však brzy vycenila zuby právě na Romy.

Ti už v roce 1997 ukázali, že kočovat ještě nezapomněli, a zaplavili docela masově Kanadu i blízký Albion. Byla to dokonce jedna z příčin pádu vlády tehdy ještě premiéra Václava Klause, který sám připustil chyby vůči Romům. I vyhlášená kolébka demokracie, jíž Anglie bezpochyby byla, měla s Romy neskonalé potíže, a ty se staly i prubířským kamenem její demokracie. V té zkoušce Anglie příliš neuspěla.

Co teprve Česká republika, která si demokracii teprve buduje! Jeden přešlap za druhým: začalo to rozdělením Československa a zákonem o českém občanství, který poškodil desetitisíce Romů, žijících už trvale na území republiky, ale s neupraveným českým občanstvím. To byl první neklamný signál pro Romy: „My Vás tu nechceme!“ Jako by Romové v tomto evropském prostoru nežili již staletí.

A následovala další příkoří: vystěhovávání z bytů v rámci privatizací, rostoucí nezaměstnanost, projevy nenávisti nejen ze strany neonacistů, kteří se zase snažili vzít spravedlnost do svých rukou za ostatní, kteří jim potichu tleskají. Mám silný pocit, že tohle bylo už příliš i pro Romy, kteří jsou na příkoří zvyklí. Jejich reakce byla a je přirozená.

Dnes si to ještě málokdo uvědomuje. Romové, byť nevědomky, přispívají k formování demokracie tím, že v praktickém životě ukazují na její pochybení, a přispívají tím k nápravě. Tento přínos by neměl být zapomenut a měl by být oceňován i těmi, jimž nenávist neumožňuje racionální úvahu. Správné řešení, které se takto prokáže, prospívá všem. Chování k nejchudším je mírou kvality společnosti.

Z Brna se chystá do Kanady odjet několik rodin. Nedivím se jim. Osazenstva některých brněnských radnic se poctivě snaží vypudit nehodné. Problémy početných romských rodin spíše násobí, než aby je pomáhaly řešit. Stokrát nic umořilo vola, říká se. A když tento stav trvá desetiletí (a to trvá), pak nezbývá než rezignovat a hledat štěstí jinde. Škoda, že se tím i Brno zařazuje mezi jiná města Moravy, která problematiku soužití řeší vyháněním svých občanů.

Autor vede společenství Romů na Moravě

KAREL HOLOMEK