Jak se člověk stane bezdomovcem? Nejprve přijde o zaměstnání, což se stalo po revoluci tisícům lidí pracujícím v zastaralých továrnách. Většina dělníků už nenašla v novém kapitalistickém konkurenčním prostředí práci. Lidé, kteří byli zvyklí prostě jen automaticky plnit příkazy mistrů, se už nebyli schopni naučit vyvíjet vlastní iniciativu, přeškolit se v rekvalifikačních kurzech, naučit se něčemu novému. Takový člověk nemá z čeho platit nájem a na ulici se ocitne docela jednoduše. Další bezdomovci se rekrutují ze zástupů rozvedených mužů. Dřív bylo poměrně běžné, že děti v drtivé většině případů dostala do péče po rozvodu matka, jí logicky připadl i byt a bývalý manžel prostě neměl kde bydlet. Poslední sociologickou skupinou bezdomovců jsou mladí narkomané.

Bezdomovcem se nikdo nestává z vlastního rozhodnutí, z lásky ke špíně nebo z touhy nemít zázemí. A řada bezdomovců se snaží svoji situaci řešit, třeba prodejem Nového prostoru.

Přesto se nad nimi ošklíbáme. Ano, mnozí jsou agresivní a hluční. Za každou agresí, a zeptejte se na to psychologů, však stojí hluboký smutek. Místo pláče křičíme a vztekáme se. A tak se občas na brněnském nádraží poperou podnapilí bezdomovci, my je morálně odsoudíme, strážníci je vyvedou, oni se pak vrátí a začarovaný kruh pokračuje se stejnou pravidelností, s jakou se na tabuli střídají odjezdy vlaků. Dá se s tím něco dělat? Možná pro začátek jen nezavírat oči a nezacpávat si nos.

I bezdomovci jsou totiž lidi.