Po Praze a severní Moravě je totiž Brno třetím největším centrem bujení extremistických aktivit. Nejvýrazněji jsou tady vidět pravicoví extremisté, hlavně ti spojení s fotbalovými hooligans. Právě oni byli vloni těmi nejaktivnějšími. I přes tuhle statistiku je možné říct o jižní Moravě v souvislosti s extremismem i něco pozitivního – podle odborníka na extremismus Miroslava Mareše je brněnská policie jednou z těch lepších v republice. Navíc má sílu i v zákonech.

Ty jsou oproti jiným evropským státům přísnější. Například hajlování je tu, narozdíl třeba od Maďarska, trestné. To ale neznamená, že jsou neonacisté kvůli hajlováni zavíráni do vězení. Většinou to odnesou jen veřejně prospěšnými pracemi nebo pokutou. Nepřijde nám to totiž jako dost vážný trestný čin. Abychom třeba právě hajlování považovali za důvod k uvěznění extremistů, musela by kromě policie a soudů proti pravicovým extremistům ostře vystoupit i veřejnost.

Veřejnost je takové novinářské zaklínadlo. Kdo to vlastně je? Veřejnost je v tomhle případě synonymem pro výchovu, školu, společnost. Veřejnost je obecné povědomí o tom, co je dobré a co je špatné.

Do třídy s mým synem nastoupila vloni holčička, která má tatínka Egypťana. Holčička je napůl Arabka. Reakce na její přestup do první bé byla xenofobní. Dva kluci řekli, že je to cikánka a jedna holčička s ní odmítla sedět. Teď už se všichni přesvědčili, že s barvou kůže není problém a s poloviční Arabkou už všichni kamarádí. Zvykli si na ni. První reakce na odlišnost ale byla automatická a špatná. Ta holka je moc tmavá, takže je divná – jak je možné, že takhle reagovaly sedmileté děti? Odkud se vzala ta prvotní nenávist? Je to automatický strach z cizího, nebo už jsme do nich mi dospělí dokázali zasít xenofobní postoje?

Aby z našich dětí nevyrostli extremisté, kteří budou zhoršovat statistiku jižní Moravy i za deset let, je třeba s nimi mluvit a odlišnost jim servírovat den co den. V Brně je mešita a exkurze do ní dětem rozšíří obzory. V Romském muzeu mohou vidět pozitivní příklady soužití s romským etnikem a krásu jejich kultury. Jen tak se totiž naučí, že to, co je jiné, se dá respektovat a obdivovat a ne odsuzovat.