Vlastimil Chládek má bowlingovou hernu a nad každou dráhou mu visí monitor, na kterém promítá kouli a kuželky.Žádné zprávy, žádný fotbal, žádné Chcete mě ani Večerníček. Devadesát tisíc za monitory. Jeho monitory na kuželky nemají s Českou televizí nic společného. Přesto po něm televize poplatky chce. Podle zákona na to má nárok. Že je ten zákon špatný? Nevadí, i špatné zákony je nutné dodržovat.
A tak je úplně klidně možné, že Česká televize uspěje a peníze od Vlastimila Chládka dostane. A že jí je zaplatí i další jemu podobní podnikatelé, kteří budou mít raději klid, než aby se hádali za pravdu.
Veřejnoprávní televize by měla za peníze vybrané na koncesionářských poplatcích zajistit kvalitní vysílání veřejné služby. Místo toho například do čela brněnského studia dosadila člověka, který podle všeho nad veřejný zájem nadřazuje vlastní zisk. V její radě zasedají lidé, kteří nemají (až na výjimky) odvahu postavit se politické lobby, přitom neoplývají nijak zásadním kulturním nebo společenským přehledem.
A tak klidně schvalují vybírání poplatků i za televizi, která celý den promítá jen kuželky a koule. Jde přece o peníze. A o moc. A o buzeraci. Komerční televizi můžete bojkotovat, a když to tak udělá dostatečný počet rozzlobených diváků, můžete ji i zruinovat, protože kdo nemá diváky, nemá reklamu.
S veřejnoprávní televizí to nejde. Platíme na ni všichni, ať už jsme nebo nejsme s jejími službami spokojeni. Ať už ji sledujeme nebo ne. A platit musí všichni, každá malá kuželka.