V zimě v roce 1994 patnáct minut výstražně stávkovali odboráři na protest proti vládnímu návrhu zákona o důchodovém pojištění. Zúčastnilo se jí tenkrát přes milion a půl odborářů. Důchodové pojištění se ale nezměnilo a už dobrých čtrnáct let nám přijde normální si na důchod přispívat a nenechávat to jen na zaměstnavatelích. Další velkou stávkou byla ta pětidenní železniční v roce 1997.

Odborový předák Dušek tenkrát vlastně dosáhl svého, ostatně ani Václav Klaus (toho času premiér) na něj nevzpomíná v dobrém. Těžko prokazovat přímou souvislost, rok 1997 ale není jen stávkou železničářů, ale také rokem takzvaného Sarajevského atentátu. V lednu Klaus přišel s utahováním opasků, v únoru Dušek prosadil výhody pro železničáře právě formou neustále prodlužované stávky a po povodních na Moravě Klaus odstoupil.

Úspěch? Pro železničáře možná, pro občany sotva.

Modrý pták se totiž vrátil a je ještě modřejší. Jeho reformy, které dohání na hranici živoření čím dál tím víc rodin, včera přiměly stávkovat přes milion lidí. Výsledek? Nejely tramvaje, autobusy, vlaky, neordinovalo se u lékařů, nefungovaly některé úřady, kulturní instituce, školy.

A následek? Topolánek není Klaus a Štěch není Dušek.

Jediným přijatelným následkem by byl pád vlády. To mohou ale v tomto složení ve sněmovně obstarat jen lidovci nebo zelení, kteří by Topolánka při hlasování o nedůvěře nepodpořili. Ti ale po volbách záhadně zmodrali a nedá se od nich čekat nic, co by pomohlo úplně obyčejným lidem. Chtělo by to druhý sarajevský atentát, ovšem pořádný, který by přistřihl křídla všem modrým ptákům.

Čtěte více: Stávka v Brně zatopila hlavně cestujícím na dráze