Lidé, kteří budou chtít jít k lékaři či jet kamkoli hromadnou dopravou.Poté, co stávkovali učitelé, je tohle jen další skládačka do puzzlí nespokojenosti se současným stavem věcí veřejných. A stejně, jako jsem psala, že stávka učitelů by měla k diskuzi a k zájmu rozhýbat hlavně rodiče žáků, platí to i o dnešní stávce. A protože je to stávka řidičů a lékařů, měla by donutit k akci ty, kterých se to nejvíc týká – tedy lidí, kteří využívají hromadnou dopravu (na automobil buďto nemají nebo ho nechtějí mít), a lidí, kteří chodí k lékaři a nemohou si dovolit zaplatit za nějakého luxusního osobního doktora. Tedy nás všech, kteří nemáme peněz nazbyt. Všech, kterých se vládní reforma dotkla tak zásadně, že musí počítat, jestli budou mít na jídlo, bydlení, energie, oblečení, léky a jestli letos pojedou na půjčenou chatu, nebo budou muset zůstat s dětmi v Brně a půjdou jen na koupaliště.

Jakkoli můžeme odsuzovat nárazové stávky řidičů či lékařů, kteří občas zatouží po zvýšení platů či rozpočtů, tahle stávka je něčím jiným. Vypovídá o stabilním nedostatku. Neumíráme hlady jako lidé v Africe, nemusíme se bát pouličních výbuchů jako na Blízkém východě. Ale dennodenně se plahočíme, abychom uživili rodiny, a máme pořád míň, protože vláda si usmyslela sociálně nešetrnou reformu, na kterou doplácí rodiče malých dětí, samoživitelky a důchodci. Vláda, která přežívá díky jedinému hlasu a „kolaboraci“ těch, kteří chtěli práva nejslabších hájit především. Středoví lidovci a zelení prostě zapomněli na svůj deklarovaný altruismus a naklonili se příliš doprava. Příště je už nezvolíme. Pokud do dalších voleb ovšem neumřeme hlady.