Je na co se dívat. Jak známo, čeští prezidenti jsou především od toho, aby dělali tyátr. Jinak řečeno, hodnotí se u nich v prvé řadě to, jak reprezentují vlast. Je přitom jedno, že dojem, který vytváří, může být naprosto odlišný od skutečného stavu věcí. Václav Havel představoval v cizině Českou republiku jako zemi přátelskou, liberální, přemýšlející o neduzích světa a toužící je řešit. Doma na mnohé působil jako od reality odtržený intelektuál, kterému není moc rozumět, co vlastně chce. Ale alespoň venku ho berou.

Václav Klaus naopak zemi ve světě reprezentuje jako národ buřičů, který si nenechá nic vnutit i za cenu křečovitých, až směšných póz. Doma se stylizuje do mimořádně vzdělaného, přísného, leč v jádru laskavého profesora. Odpor v diskuzi nesnese, každému s jiným názorem se dostane v lepším případě pokárání. Rád však zapózuje či podepíše knížku. Co příznivci považují za státnickou moudrost a důstojnost, to se odpůrcům jeví jako dětinská nabubřelost.

Klaus nyní odehrává druhou část svého partu. Kritika ho zajímat nemusí, takže lze čekat, že ze sebe vydá to „nejlepší“. Havel naopak už v „tyátru“ delší čas sám nehraje, jen hry píše.

V obou případech jde o absurdní komedie. Rozdíl tam však je. V jednom případě se smějeme my. A v druhém se nám směje svět.