V roce 2014 se tak Jihomoravané dostanou do rakouské metropole rychleji než do Prahy. A všichni obyvatelé České republiky si nejméně o hodinu zkrátí cestu na Jadran, což určitě zachrání mnohé lidské životy. Věc má rozměr symbolický i praktický. Vídeň se díky dálnici otevře turistům, podnikatelům a lidem, kteří si chtějí najít dobře placené povolání.

A Rakušanům se zase otevře jižní Morava se stále ještě nižšími cenami řady služeb a zboží. Klady by měly téměř jistě převážit zápory. I ty samozřejmě taková stavba má. Proto je také kolem budování rychlostních silnic a dálnic vždy takové pozdvižení. Lidé mimo velká města se bojí, že jim nové silnice přinesou jenom smrad a hluk. A také že rozpůlí krajinu na dva nedostupné břehy, mezi kterými se bude valit řeka automobilů.

Je dobře, že odpůrci takový tlak vyvíjejí. Projektanty to nutí k opatrnosti, k plánování protihlukových stěn a dalších možností, jak přírodě a lidem kolem ulehčit. Je však špatně, když se takovým aktivistům podaří stavbu zcela zablokovat. Nakupená auta pak dusí lidi přímo u jejich domovů. Nervy labilních řidičů pracují a ti pak riskují na úzkých cestách životy své a ostatních. Dálnice na Vídeň jednoznačně patří mezi velmi potřebné. Na konečné slovo se čekalo příliš dlouho. Snad už je tedy čekání za námi.

Čtěte více: Dálnice do Vídně: 2010 přes Mikulov