A být starý znamená živořit. To už pro mnohé lidi platí teď. Stačí otevřít kterékoli noviny.Křivky na grafech zdražování čehokoliv se tam vzpínají vzhůru jak rdousící hadi. Zdražuje teplo. Zdražuje světlo. Zdražuje voda. Zdražuje bydlení. Zdražuje maso. Zdražuje pečivo. Zdražují nájmy. Zdražuje benzín. A s ním zdražuje snad úplně všechno.

Zato křivka nárůstu penzí je mnohem ochablejší. Je proto jedině dobře, že město vychází starým lidem vstříc a hledá cesty, jak jim tíživou situaci ulehčit. Zájem však bude vždycky větší, než může státní kasa zaplatit. Právě proto, že je důchodců tolik.

Proto překvapuje, že příležitost ještě pořádně nevyužili podnikatelé. Například v Maďarsku nabízejí firmy starým lidem, že pokud na ně přepíšou svůj dům či byt, dostanou až polovinu jeho hodnoty na ruku. A k tomu slušnou doživotní rentu. Dědici v takových případech budou jistě zuřit.

Na druhou stranu, pokud se ale o příbuzné nedokázali na stará kolena postarat, zaslouží si jejich majetek? Sektář Jiří Adam byl možná jakousi zvrácenou předzvěstí tohoto systému. Místo renty však starým ženám nabídl jen ubohou stravu a těžkou práci.

Bude dobře, pokud staré lidi jako zákazníky kromě prodejců předražených šmejdů a léků objeví také další podnikatelé. Třeba jen proto, aby se o ně jejich příbuzní kvůli jejich majetku začali lépe starat a nespoléhali se na domovy důchodců.