Katolická církev, přestože odvozuje svůj původ od vtěleného Boha, je institucí tvořenou lidmi, sama by řekla – hříšnými lidmi. Vždyť už mezi dvanácti apoštoly byl zrádce Jidáš, první papež Petr svého Mistra třikrát zapřel, a tak bychom mohli pokračovat celými dvoutisíciletými dějinami. Proto by nás neměly zarazit mediálně vděčné a přitažlivé příběhy kněží v žoldu protináboženského komunistického režimu.

Přesto překvapují. Od církve totiž čekáme, snad naivně, že se jí morální selhání jaksi samozřejmě vyhýbají. Proto mají jejich odhalení mnohem pikantnější příchuť než u jiných společenství.

Problém kolaborace s komunistickým režimem zosobněný ve spolupráci s StB je navíc ožehavým tématem pro celou českou společnost, a to i téměř dvě desetiletí od revoluce. Proč by se jinak tolik veřejně známých osobností soudně domáhalo vymazání svého jména ze seznamů spolupracovníků StB?

Komunisté považovali církev za snad největšího protivníka v cestě za totálním ovládnutím společnosti, a proto ji potřebovali opanovat. Našli k tomu pomocníky z jejího lůna. Ti ale zdaleka ne vždy spolupracovali dobrovolně, z přesvědčení o dějinném poslání komunistického režimu (byť všechny tři příběhy odvysílané ve zmíněném pořadu byly založeny právě na této dobrovolnosti).

Řada kněží spolupracovala pod hrozbami existenčního postihu jich samotných či jejich nejbližších. Jiní zase pod hrozbou zveřejnění osobních provinění proti ideálnímu modelu kněžského života. Mnozí jen nebyli dostatečně stateční (kdo z běžných občanů ale byl), další chtěli dosáhnout vyšších postů. Někdo prostě jen chtěl získat materiální požitky či cestovat do zahraničí.

Je ale nutno říct, že česká církev je v ohledu postoje ke kolaboraci věrnou součástí celé společnosti. K problému se nikdy nepostavila čelem. Řeči o vyznání viny a smírné pouti jsou jen zbožnou frází, nebyly-li doprovozeny konkrétními skutky. Stala se chyba tehdy, když po roce 1990 nenastoupili na všechny biskupské stolce kněží, kteří by měli sílu se s kolaboranty vyrovnat?

Televizní pořad mohl překvapit jen ty, kdo o problému nic nevědí. Náměty pro řadu dalších podobných dokumentů shořely v prosinci 1989. Přes všechna tato osobní selhání by ale mělo zaznít, že šlo o deviace a že Čechy a Morava daly církvi v době čtyřicetiletého temna nespočetný zástup mučedníků a vyznavačů. Ti ale dnešní církevní představitele nezbavují povinnosti na problém kolaborace přesvědčivě reagovat. V sázce je hodně. Zbytky důvěry v církev.

Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury