Nepřehledná je situace uvnitř Strany zelených, kde se kandidát, podporovaný Martinem Bursíkem, nelíbí Matěji Stropnickému a naopak. Tato nejasnost pramení z prazvláštního a neobvyklého způsobu řízení strany, které má do značné míry dvě paralelní centra – předsednictvo a republikovou radu. Strana rovněž doplácí na svou slabost v oblasti členské základny a na skutečnost, že její poslanecký klub se téměř úplně míjí s postoji této základny.

Lidovci, jakkoli na první pohled velká strana, jsou rovněž ve výrazné personální nouzi – to bylo ostatně patrné již při prvním i druhém hledání ministra kultury. Chce-li se Jiří Čunek a jeho předsednictvo programově odstřihnout od poslaneckého klubu a od lidí, kteří stranu na parlamentní úrovni reprezentují od roku 1990, nemají moc kam jinam sáhnout. Těm několika úspěšným regionálním politikům typu Romana Línka se z jejich výborných pozic v krajích nechce a jiní prostě nejsou. Ani na komunální úrovni, přestože strana tvrdí opak, nemá kde brát.

Zvláště od Zelených stále slyšíme termíny, do kdy bude nový ministr vybrán. Slíbená lhůta již několikrát uplynula. Teď se sice blýská na lepší časy, důvěru ve stranu a v politiku takové posunování slíbenžch termínů ale nepovzbuzuje. Když vám někdo má vrátit půjčenou knihu a každý den říká, že zítra už ji určitě přinese, tak mu po několikáté přestanete věřit a příště už raději nic nepůjčíte.

Absence dvou ministrů vadí ani ne tak vládě jako celku, jako spíše dotčeným ministerstvům. Ta jsou totiž bez svých hlav fakticky paralyzovaná a jejich úředníci nechtějí dělat závažnější rozhodnutí. Tristní je, že se podobný stav od pádu Špidlovy vlády v roce 2004 opakuje už potřetí. První čtyři měsíce roku 2005 v době krize Grossovy vlády, celé období od voleb 2006 do zisku důvěry druhé Topolánkovy vlády, tedy sedm měsíců, a nyní, což je v souhrnu celý rok.

Paroubkovy výkřiky o tom, jak vláda patří do šrotu mimo jiné právě proto, že za necelých deset měsíců vládnutí ztratila už třetího ministra, jsou ale nepatřičné. Možná si expremiér myslí, že se paměť po nějakém čase sama vymazává. Kdo se totiž podívá na jeho minulou vládu, vidí, že za svých prvních osm měsíců rovněž vyměnil tři ministry, zdravotnictví, zemědělství a vicepremiéra pro ekonomiku.

To ale současnou neutěšenou situaci neomlouvá. Je nejvyšší čas, aby na obě ministerstva přišli schopní politici, kteří jsou současně dobrými manažery. Jedno bez druhého nestačí. Kde ale takové lidi brát a nekrást?

Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury