A tak to vypadá, že si vymýšlí pseudoproblémy, jen aby nebylo tak úplně na očích, že její vládní post je pouze produktem koaliční matematiky.Je to něco přes půl roku, kdy navrhovala, aby se přijala norma určující, kolik nejvýše lidí může bydlet na čtverečním metru. Ještě předtím zvažovala zavedení legitimací pro těhotné ženy, jež jim měly usnadňovat život. Záhy se však zjistilo, že ženy o podobnou vymoženost vůbec nestojí.

Její nejnovější iniciativa je podobně směšná, jen možná ne tak nevinná. Paní ministryně se zabývá návrhem zákona zcela zakazujícího fyzické trestání dětí. Kdo by dal svému dítěti na zadek, vlepil mu mackovský záhlavec či přímo facku, mohl by prý být pokutován.

Paní ministryně, sama lékařka, by možná měla zvážit léčbu. Zjevně totiž trpí obsedantní představou, že se vše má a musí řešit prostřednictvím zákona či jiné právní normy. A taky si zjevně myslí, že stát je ten nejlepší pan domácí, partner a tatínek: že dokáže určit a zajistit, kolik lidí má nejvýše bydlet v jednom bytě, že dokáže vynutit těhotným ženám slušnost a vstřícnost všech ostatních a že nejlépe ví, jaký trest je pro všechny děti ten nejvhodnější. Nevadí, že si žádný psycholog nedovolí vynést zobecňující soud platný pro trestání či odměňování všech dětí.

Jistě, děti jsou bezbranné a vyžadují nejvyšší možnou ochranu. Ale skutečně je hlavním problémem pár výchovných pohlavků? Skutečně si ti, kdo na takový nápad přišli, myslí, že podobný zákon zastaví příliš agresivní rodiče? Nestala by se taková norma náhodou jenom další vítanou zbraní v případě rozvodových tahanic, kdy by se samo nabízelo obvinění partnera či partnerky z pohlavkování dítěte, jakožto důvodu pro nemožnost svěřit mu dítě do péče? Je možné, že by paní ministryně nikdy jednomu ze svých dvou dětí nenaplácala a neviděla ani jednou onu pozoruhodnou proměnu chování po symbolickém výprasku?

Tato země umožňuje interrupce. Legálně můžete ukončit život do dvanáctého týdne od jeho početí. Když se ale dítě narodí, každé naplácání malému neposluchovi už by mohlo být pokutováno.

Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury

Stanislav Balík