Když chtěl před několika dny český fotbalista Milan Baroš ukázat svému kamarádovi, jak hezky vrní motor toho jeho Ferrari, jel na běžné dálnici, kudy jezdívají lidé v normálních autech nejvýše stotřicítkou, rychlostí dvojnásobnou. Projel kolem radaru. Zabavili mu auto, hrozí mu vysoká pokuta. Tím by to ale rozhodně nemělo skončit.

Baroš by si zasloužil za svůj rychlostní rekord mnohem horší trest – vězení a konec v reprezentaci. Člověk, který jen proto, aby si poslechl zvuk motoru, ohrozí ostatní, ohrožuje okolí stejně jako pomalu jedoucí opilec, kterému i podle francouzských zákonů hrozí vězení za „obecné ohrožení“. V rychlosti dve stě jedenasedmdesát kilometrů za hodinu je brzdná dráha tak děsivě dlouhá, že kdyby se na té silnici něco stalo, ani by Baroš brzdit nemusel, protože by se téměř jistě zabil tak či tak. Lidé, kteří se dopouštějí obecného ohrožení, končí za mřížemi, i když se nikomu nic nestane. Baroš je v tomto ohledu ideálním odstrašujícím příkladem.

To, co předvádí Baroš, není hodno reprezentanta, jednoho z jedenácti až šestnácti údajně nejlepších fotbalistů. A není možné, aby kluby a vedení českého fotbalu měly zásady fair play, aby vykazovaly známé firmy z řad fanoušků ze stadionů nebo aby trestaly násilníka Tomáše Řepku, a tiše přitom tolerovaly mezi reprezentanty České republiky člověka porušujícího zákony jen a jen z plezíru.

Kdyby byl Baroš co k čemu, což zjevně není, měl by se svého místa v reprezentaci vzdát sám. Celebrity na západě odcházejí od soudů s uloženými veřejně prospěšnými nebo charitativními pracemi. Baroš si však podobný trest nezaslouží, protože vlastně není ani trestem. Slavné hříšníky totiž celou dobu pronásledují fotografové a jsou obden na stránkách bulváru. Přitom zastávají stejnou práci jako všichni běžní dobrovolníci, kteří se nemocným či jinak potřebným věnují z přesvědčení a o kterých nikdo nikdy velký článek nenapíše.

V roce 2002 francouzská policie rozmístila po celé zemi stovky radarů, se počet smrtelných nehod snížil na polovinu. Francouzská policie a justice by měly dokázat, že to myslí vážně. Pár týdnů ve vězení by pro Baroše znamenalo záznam v rejstříku, problémy v „práci“ a odliv sponzorů a mecenášů. Není jiné cesty, než jak donutit fotbalistu s černým Ferrari uznat, že každá legrace něco stojí. Za svoje excesy se totiž už Baroš v minulosti omlouval. Teď dokázal, jak je na tom s upřímností.

Autor je překladatel