Jak zdůrazňují ruská liberální média, tuto neděli se u více než pětadevadesáti tisíc volebních uren jen potvrdily prognózy předvolebních průzkumů. Ty mluvily o zhruba šedesáti procentech hlasů pro předem vítěznou stranu Jednotné Rusko.

Překvapením nebylo ani druhé místo komunistů. Jednotné Rusko je jen cosi jako piedestal pro Putina a mocný základ jeho hlasovacího a razítkovacího stroje jménem Státní duma. Tuto tvoří bývalí pracovníci středního a nižšího článku sovětského státního a stranického aparátu. Jsou to lidé zvyklí plnit pokyny a direktivy. Strana nemá žádný zřetelný program a pokud se k nějakému v poslední době hlásí, pak je to ve všech pádech skloňovaný Putinův plán. O tom ovšem nikdo není schopen říct, jaký je vlastně jeho obsah.

Ač předáci této strany čekali na svůj idol, ohlášený na třetí hodinu ranní, celou noc, nedočkali se. Není divu. Putin přece nedávno v Krasnojarsku prohlásil, že tohle Jednotné Rusko je vlastně taky nic moc, ale že v zemi k dispozici nic lepšího není. Přísně vzato má prezident právě v tomhle naprostou pravdu.

Komunisté těží ze své po málem sto let staré organizační struktury a žijí z podstaty. Jelcinova devadesátá léta vrchovatě naplnila známá bolševická hesla o zbídačování lidu a mezi třiceti miliony státem uznanými chudými komunisté nacházejí příznivců dost a dost. Zajímavé v současné situaci je, že je to jediná skutečná parlamentní opozice.

Žirinovského liberální demokraté, kteří se také dostali do parlamentu, patří k ruskému politickému folklóru a jsou jakousi kloakou, do níž se splachují xenofobní a jiné nevraživé nálady té části společnosti, která nechce hlasovat pro komunisty. Mají jednu neocenitelnou výhodou: v rozhodujících okamžicích vždy stáli, stojí a budou stát při tom, kdo je právě u vesla.
Spravedlivé Rusko, které se dostalo jen těsně nad sedmiprocentní práh pro vstup do parlamentu, je umělým a neživotaschopným slepencem tří levicově nacionalistických spolků. V Dumě jsou tedy vlastně dvě schopné strany.

Politologové, kteří mají blízko k ruské státní moci, rádi poukazují na to, že například ve Velké Británii funguje systém dvou stran už dávno a osvědčuje se. Jen při tom zapomínají, že tyto anglosaské systémy vznikly postupně, přirozeně a hlavně demokraticky, tedy že nebyly prostě nadiktovány shora.

Další strany včetně relevantní politické pravice se do Státní dumy nedostaly. Pokud bychom stranické spektrum v Dumě chtěli k něčemu zkratkovitě přirovnat, napadá mě jediné slovo. Poušť.

Autor je komentátorem Českého rozhlasu 6