Hospodaření státu bylo sice až do listopadu přebytkové, prosinec nás ale zase vyvede z omylu – stát bude i letos hospodařit s vysokým deficitem. I přesto, že pokud by výdaje v prosinci zůstaly přibližně stejné jako vloni, schodek rozpočtu by nakonec byl asi jen poloviční, než s čím se na začátku roku počítalo. Tak tomu ovšem nebude, protože šetřit veřejné peníze, se ve státní správě u nás nenosí. Právě naopak.

Je třeba pokud možno veškeré pro letošní rok přidělené peníze utratit, aby si snad někdo na ministerstvu financí nemyslel, že pro příště si daný resort vystačí s menší porcí státního koláče.

Učitelé stávkují, protože považují příděl pro školy pro příští rok za příliš nízký. Učitelé jsou obecně u nás platově podhodnoceni, nějaká ta miliarda navíc ale situaci ani v nejmenším nezlepší. Školství může posloužit jako dobrý příklad toho, jak se hospodaří se státními penězi. Čtyři stovky miliónů korun, které měly být původně proinvestovány na stavbu nového kampusu Masarykovy univerzity, letos využity nebyly, a proto se ministerstvo školství narychlo snaží tyto peníze ještě před koncem roku utratit. A na druhé straně požaduje další miliardy navíc pro příští rok.

Stejně i další resorty. Když k tomu připočítáme obrovský podíl zákonem daných výdajů, je jasné, že v nastaveném systému je dosažení když už ne přebytkového, tak alespoň vyrovnaného rozpočtu i v dobách silného ekonomického růstu takřka nemožné.

Hlavní problém státních financí – tedy naprosto neefektivní plýtvání penězi daňových poplatníků – je v naší politice tabu. Budeme raději platit desítky miliard korun ročně na úrocích ze státního dluhu a dál předstírat, že se nic neděje. Vždyť krácení sociálních výdajů by negativně dopadlo na nízkopříjmové skupiny obyvatel. O tom, že na růst státního dluhu stejně nakonec právě tyto skupiny doplatí, už nikdo příliš nepřemýšlí.

Až naše ekonomika výrazně zpomalí tempo růstu a dojde k opětovnému nárůstu míry nezaměstnanosti, z jakých řad se budou noví nezaměstnaní rekrutovat? Stát by za normálních podmínek měl k dispozici miliardy korun jako rezervu vytvořenou z rozpočtových přebytků v dobrých časech a mohl by tak těmito penězi stimulovat ekonomiku. Místo toho ovšem bude muset platit desítky miliard korun svým věřitelům (tedy především bankám) a na nástroje sociální podpory si bude muset za úrok půjčit opět od bank. Chudí zchudnou, bohatí ještě více zbohatnou. Vidí v tomto snad někdo alespoň stopy sociální spravedlnosti, jíž se odpůrci rozpočtových výdajových škrtů ohánějí?

Autor je finanční analytik