Výměna holčiček není tak tajemná a nepochopitelná jako kuřimská sága, ale v jednom ohledu je nejasnější. Není totiž zřejmé, jak příběh přivést k dobrému konci. U chlapců šlo o to ochránit děti před dalším týráním. Ale těžko říct, co je dobré pro Veroniku a Nikolu, které vychovávají jiní rodiče, než kteří je zplodili.

Ačkoli to zní možná zvláštně, dcerou nebo synem se člověk nerodí, ale stává. Zažila to nejedna matka a nejeden otec, že vztah s dítětem neexistoval od samého začátku, ale přišel až se společnými zážitky. Objevil se a sílil s prvním krmením, koupáním, s prvním úsměvem. Holčičky sice nejsou biologickými dětmi rodičů, kteří je vychovávají, ale těžko je označit za nepravé dcery. Jejich rodiče jsou s nimi spojeni deseti měsíci společného života. Pro rodiče je to deset měsíců, pro holčičky celý jejich život, ve kterém vědomí o biologických souvislostech rodičovství nehraje žádnou roli. Je pro ně skutečně lepší, aby si je rodiny vyměnily?

Rodiče děti, které vychovávají, milují. A děti, které přivedli na svět, vlastně neznají. Nevědí, jaké jsou jejich oblíbené hračky, jak je nejlépe uklidnit když pláčou, jak směšné dělají obličeje, když mají radost. Zamilovat si dalšího maličkého člověka, který je podle biologických pravidel dokonce jejich dítětem bude poměrně snadné, stejně jako bude lehké se doučit každodenní maličkosti, ze kterých se skládá blízký lidský vztah.

Horší to bude naopak. Jak zrušit rodičovský vztah s dcerou, o které toho tolik víte, jak na ty maličkosti zapomenout? Není divu, že matka z Jabloňova se zhroutila. Nemá vztah ke svým genům, má vztah k dítěti, o které se deset měsíců starala. Z tohoto hlediska se zdá rozumnější, aby snad děti zůstaly v rodinách, kde jsou. Dětem je v tuhle chvíli jasné, kdo je jejich máma a táta. Naše kultura ale staví biologické vztahy nad ty sociální. A tak se děti budou měnit podruhé.

Veronika a Nikola v tuhle chvíli o svých rodičích nepochybují. Pokud by však zůstaly tam, kam je dostal omyl třebíčské nemocnice, je možné, že by jednou svoje nezdary či neshody s rodiči, které prožívají v pubertě všechny děti, začaly svalovat na vrub faktu, že jsou vlastně nepravými dcerami. Ve společnosti posedlé biologií jsou taková vysvětlení vždy nejvíc po ruce.

Zvláštní je, že přesto, že případ záměny miminek vlastně nemá vůbec dobré řešení, registruje společnost, která provádí anonymní testy k určení otcovství, zvýšení zájmu o své služby. Co si zájemci, povětšinou nejistí otcové, od testů slibují? Pokud bude test negativní, zpochybní kvůli neexistujícím společným genům pouta, která je po měsíce a roky pojila s jejich dětmi. A pokud bude test pozitivní, bude někdo testovat pevnost jejich otcovského vztahu sociálního?

Autorka je socioložka