Pokud bychom měly sto znásilněných žen, znamenalo by to, že padesát z nich si znásilnění vymyslelo a padesát ho skutečně zažilo. O dalších znásilněných ženách ale nevíme. Ve statistikách nejsou. Bály se jít ohlásit znásilnění na policii, zažívají znásilnění každý den od nevlastního otce nebo strýce nebo partnera a stydí se to říct. Musíme tedy statistiku opravit – falešná je polovina z nahlášených znásilnění, nikoli ze skutečných znásilnění.

A to je hodně velký rozdíl, hlavně u tak citlivého tématu. Jistě, jsou frustrované ženské, jsou mstivé potvory, které si chtějí vymyšlením znásilnění udržet partnera nebo se mu naopak pomstít. Většina znásilnění je ale skutečných, hodně bolestně skutečných. Pokud se budou policisté či novináři tvářit, že spousta žen si znásilnění vymyslí a budou takto přistupovat ke každé ženě, která přijde znásilnění oznámit, budou za rok statistiky ještě lživější. Oznámit znásilnění si totiž rozmyslí i ten zlomek žen, které kvůli němu na stanici skutečně přijde.

Je to podobné, jako když se o tématu domácího násilí pravidelně píše s důrazem na to, že existují i muži, které doma tlučou jejich manželky. Není jich ani mizivé jedno procento, diskuse o tomto procentu a o nesnesitelných furiích ale často přehluší zprávy o brutálních útocích v těch zbývajících devětadevadesáti procentech. I statistiky mohou být zrádné. A znásilnění není událost, kterou by bylo možné brát jakkoli na lehkou váhu.