Člověk neví, co mu napadá na zahradu, kde pěstuje mrkev, aby děti měly vitamíny. Místo vitamínů tak děti baští spad z vápenky a popílek z komínů.
Jižní Morava je na tom z hlediska znečištění, které vypouští do přírody její velké podniky a továrny, ještě dobře. Lépe, než třeba takové Severní Čechy nebo černá Ostrava. Přesto není z čeho jásat. V mrkvích prostě není těch splodin úděsně mnoho, ale jenom mnoho. Zároveň si ale není ani na co stěžovat. Leda tak sami na sebe.

Vápno potřebujeme. Teplo potřebujeme. Potřebujeme i spalovat odpad.
Takže když nechceme žít v jeskyních a mít tu mrkev naprosto bio, musíme si nutně vedle globálního ovlivňování podnebí zamořovat i vlastní zahrádky. A ona je to vlastně výhoda. V hlíně za svým plotem můžeme pozorovat vlivy těch komínových spadů a na vlastní oči vidět, co nám to tam roste. Až nám vybují mrkev ve velikosti komínu nebo třeba v modré barvě, uvědomíme si, co ty naše komíny dělají s planetou.

Daň za pokrok platíme všichni. A vrátit do jeskyní se nechceme a ani nemůžeme. Můžeme si ale zamést před vlastním prahem. Tedy na vlastní zahrádce. Hlídat třídění odpadu, omezit automobilismus, topit ekopalivy. Možná to zní příliš zeleně. Možná se to zdá být přitažené za vlasy. Ale jestli si to nevezmeme k srdci, do těch jeskyní se stejně vrátíme. Nedobrovolně.