„Takový most bych chtěl mít doma,“ zasnil se. „Most mít doma nemůžeme, zlatíčko, nevešel by se nám do pokoje,“ zněla má realistická mateřská odpověď. „Tak já si ho schovám do hlavy, a až budeme mít větší dům, tak si ho tam dáme,“ odpověděl zcela v souladu se svojí dětskou logikou.
Pak si vzal do hlavy kostelní věž a potom hrad a les a kukuřičné pole. Nakonec mi oznámil, že si v hlavě ty věci přesunul, před hrad zasadil kytky ze záhonu, který jsme minuli v předchozí vesnici, a do lesa dal jeskyni pro medvědy a zelenou barvou z kukuřice natřel nádražní budovu. Máme doma, tedy vlastně u něj v hlavě, asi sto dvanáct koček a tři sta devadesát psů, dvacet koní, tři hejna holubů a z Jeseníků jsme si dovezli stádo krav.

A pak se mě zeptal se, jestli budu hrát s ním.


Šli jsme Brnem a on si za zvláštního kývání hlavy vzal věž Petrova, protože jsem ho držela za jednu ruku já a za druhou jeho bratr a on ty ruce neměl volné, aby jimi udělal to gesto, jakože si Petrov bere.

V tramvaji hru vylepšil. Nejdřív mával rukou kolem velkého pána a na moji otázku, proč se raději nedrží, odpověděl opět naprosto logicky. „Víš, ten pán má krásný knoflíky, tak se nemůžu držet. Všechny jsem mu je vzal, ale neboj, půlku ti jich dám.“

Té hře jsem propadla. Chodím po Brně a koukám na lidi a na stavby lačným pohledem. Hodí se mi spousta věcí. Barvu, kterou má kabelka procházející dámy, přesouvám na střechu vedlejšího domu a hihňám se. Holubi z Maliňáku se usídlili na hlavě staříka, co sedí v tramvaji přede mnou, a pes, který se silou mojí imaginace utrhl z vodítka, tu tramvaj řídí.

Tuhle hru by si mohl můj nejmenší nechat patentovat. Je to báječná relaxace, která nahradí masážní salony i terapeutická sezení. Ale dovést ji ad absurdum, to by bylo něco. Představte si, že by se to skutečně dalo, sbírat věci, co se vám hodí, a montovat je na ty, co už máte.

Chybí vám doma hodiny? Výborně, na České zrovna jedny stojí. Došel vám toaletní papír? Vybalte z mozku zásobu, kterou jste si tam uklidili v supermarketu.

Je ale nutné držet fantazii na uzdě. Když nemáte večer co číst a představíte si Barvičovo knihkupectví, hrozí, že budete do rána probírat regály a stejně si nevyberete. Nebo když ráno otevřete skříň s tím, že nemáte co na sebe, a představíte si butik. Snadno strháte nejmodernější kreace přímo z figurín ve výkladní skříni a v práci vás pak nepoznají.

Nemáte se jak rychle dopravit do školy s jedním dítětem, do školky s tím druhým a potom přes půl Brna na ranní poradu do práce? Vy jste si nevšimli toho tryskáče na ranní mrazivé obloze? Tak šup do kabiny, vyhoďte pilota, kontakt a letíme.

A co teprve, když se doma kouknete na svůj protějšek a zalovíte v paměti, jestli jste cestou do té práce nepotkali někoho, kdo by se vedle vás vyjímal lépe. Můžete si ho rovnou nakombinovat. Hlavu z toho fešáka, co na vás dělal oči v kavárně, mozek nějakého bohémského režiséra a svaly od Schwarzeneggera, to není problém, zalovte v paměti. A smysl pro humor si vypůjčte třeba od Mr. Beana. Ne, zpět. Raději od Járy Cimrmana nebo od Monty Py〜tonů. No a když už jste v tom, můžete si svého nového muže i obléct.

Knoflíky vám klidně dám, můj syn jich minule v tramvaji nabral zásobu.